Článek
Seděl v ordinaci a díval se do papírů. Uviděl zkratku, které nerozuměl - aCML. Zeptal se, co je to L. Doktorka odpověděla: leukémie. Pak dodala, ať se nebojí, není to akutní forma. Jako by to měla být dobrá zpráva.
Ernesto Čekan tehdy věděl dvě věci. Za prvé, že bude potřebovat transplantaci kostní dřeně. Za druhé, že se to nikdo nesmí dozvědět.
Pražský kluk s uruguayskou krví
Ernesto Čekan se narodil 31. srpna 1972 v Praze. Jeho matka pochází z Uruguaye a má italské kořeny, otec je Čech. To, co zdědil po matce, mu otevřelo dveře, které by jinak zůstaly zavřené. Temné oči, výrazná tvář, charisma, které se nedá naučit na konzervatoři. Mohl by hrát v jakémkoli španělském nebo jihoamerickém seriálu a nikdo by se neptal.
Narodil se jako dvojče. Sestra Laura se stala zubařkou, provdala se za slavného herce a o desítky let později svému bratrovi zachrání život.
Most, Jánošík a cesta k Monte Cristovi
V roce 1993 absolvoval Pražskou konzervatoř a zamířil do Mostu. V Městském divadle hrál Nikolu v Baladě pro banditu, Jánošíka v Malováno na skle, Porthose v D'Artagnanovi. V roce 1995 se přesunul do Prahy, do divadla ABC. Hrál Barinkaye v Cikánském baronovi, Toma ve Slaměném vdovci. Pak přišlo to, co ho na přelomu tisíciletí dostalo do první ligy muzikálového světa: v letech 2000 až 2002 ztvárnil v Kongresovém centru Praha Edmonta Dantèse v muzikálu Monte Cristo. Dále alternoval Daniela Hůlku v Draculovi.
Na začátku roku 2003 nastoupil jako moderátor Snídaně s Novou.
Láska na mostecké diskotéce
Most mu dal víc než angažmá. Jednoho večera po představení vyrazil s kamarády na diskotéku a uviděl dívku. Jmenovala se Petra a pracovala jako učitelka v místní mateřské škole. „Oslovil jsem ji a v prvotním flirtování jsem prorocky pronesl, že by bylo pěkné spolu zestárnout,“ vzpomínal.
Nakonec se opravdu vzali, jenže ne bez dramatu. Tři dny před svatbou se pohádali a oba na chvíli zapochybovali, jestli do toho vůbec jít. Vydrželi. Jsou spolu skoro dvacet let, mají syna Daniela.
Dvojče, zubařka a Karel Roden
Ernestova sestra Laura šla jinou cestou než on, vystudovala medicínu a stala se zubařkou. A pak se stalo něco, co rodinný příběh Čekanových propojilo s tím nejslavnějším zákulisím českého herectví.
Karel Roden, herec světového formátu, muž, kterého zná i Hollywood z Hellboye, žil dlouhé roky s herečkou Janou Krausovou. Vztah trval přibližně deset let a skončil z jednoho prostého důvodu: Roden toužil po vlastních dětech. Rozešli se, přesto zůstali přáteli a ještě spolu hráli na jevišti v inscenaci příznačně nazvané Otevřené manželství.
Pak potkal Lauru Čekanovou, Ernestovu sestru. Mají spolu dceru Sofii a syna Karla, vzali se potají a Roden chrání jejich soukromí s takovou zarputilostí, že za narušení osobnostních práv vysoudil na bulvárních médiích přes šest milionů korun.
Ale to je vedlejší příběh. Důležitější je jiná věc: Ernestova sestra je lékařka, což mu právě jednoho dne zachrání život.
Hlas, který znají miliony. Jméno, které si mnozí nepamatují
Tohle je paradox Ernestovy kariéry. V televizi ho diváci znají jako charismatického šejka ze Slunečné nebo Viktora Janečka ze ZOO, seriálového tátu zpěvačky Evy Burešové. Zahrál si v britském The Musketeers i americkém Whiskey Cavalier.
Ale přes den nahrával v dabingovém studiu. Antonia Banderase. Ryana Reynoldse v X-Men Origins: Wolverine. Adama Sandlera ve filmu Machři 2. Kdykoli promluví na plátně někdo temný, exotický, přesvědčivý, je velká šance, že to je Ernesto Čekan. Jeho hlas zná každý. Jeho jméno mnoho lidí neví. Takový je osud dabérů.
„Říkal jsem si, že nějak rychle stárnu“
Během pandemie chytil Ernesto covid dvakrát, a poprvé byl průběh velmi těžký. Manželka ho přemlouvala, ať si zavolá sanitku. Odmítl, jel sám autem do nemocnice se čtyřicítkami horečky, protože sanitky prý potřebují jiní. Přežil. Podruhé zvládl covid doma.
Jenže ani dlouho po nemoci se necítil dobře. Přicházela únava, slabost, vyčerpání. Bylo mu kolem padesáti a dával si to za vinu věku a životnímu stylu. Začal cvičit s osobním trenérem. Nepomohlo to.
„Bylo mi kolem padesáti a já jsem si říkal, že nějak rychle stárnu. Nečekal jsem, že to přijde takhle najednou, že budu cítit úbytek síly, vyčerpání, únavu,“ vyprávěl v dokumentu 13. komnata České televize.
Zubařka, která přečetla papíry dřív než on
Sestra Laura ho nakonec donutila zajít k lékaři. Praktický lékař udělal krevní testy a zjistil velkou anémii, špatný hemoglobin, málo železa. Výsledky viděla i Laura a jako lékařka z nich četla mnohem víc než on.
„Ten doktor ve mně si říkal, že když to všechno sečtu, tak to opravdu dobře nevypadá.“
Začalo se pátrat proč. Ernesto bral doplňky, výsledky se nezlepšovaly. Při dalších testech pak přišla slova „porucha krvetvorby“ a zkratka aCML - atypická chronická myeloidní leukémie. Velmi vzácná, v populaci se vyskytuje jen u zlomku procenta lidí.
Pracoval s chemoterapií v žilách. Doktorka se divila, že neomdlel
Ernesto se rozhodl okamžitě: veřejnost se nic nedozví. Šéfům divadel sdělil jen minimum. Kolegům nic. „Nejdřív jsem si myslel, že to absolvuji a lidé si toho nevšimnou. Nechtěl jsem, aby na mě koukali s lítostí, že to je ten, co má raka,“ přiznal.
Jedinou možnou léčbou byla transplantace kostní dřeně. Předcházela jí chemoterapie, která měla zastavit šíření nemoci a připravit tělo na zákrok. Ernesto hrál normálně dál. Stál na jevišti. Šel před kamery. A pak odcházel na chemoterapii. „Paní doktorka se divila, že to zvládám a neomdlel jsem,“ řekl.
Našel se vhodný dárce. Proběhla první transplantace, která selhala. Štěp se v těle neuchytil. Celý proces chemoterapie, čekání, naděje, byl k ničemu. Ernesto musel začít znovu od začátku. Podruhé chemoterapie. Podruhé hledání dárce. Podruhé sál. Tohle je chvíle, která v celém příběhu nejvíc bolí. Ne samotná diagnóza, ale ten okamžik, kdy si člověk myslí, že to nejhorší má za sebou, a dozví se, že ne.
Měsíc a půl v nemocnici. Pak ticho
Po druhé transplantaci strávil v nemocnici měsíc a půl. Pak přišla domácí izolace. Dlouhé týdny zavřený v bytě, protože oslabená imunita nesnese ani běžný kontakt s lidmi. Herec, který žije na jevišti a před kamerou, najednou sám ve čtyřech stěnách.
Z obrazovek zmizel bez vysvětlení. Novináři se ptali. Odpovědi nepřicházely. Teprve v dubnu 2025, když se začal vracet na veřejnost kvůli muzikálu Edudant a Francimor v Hudebním divadle Karlín, připustil stroze: „Podstoupil jsem poměrně těžkou léčbu. Mám za sebou transplantaci kostní dřeně.“
„Teď koukám na to, z čeho se radovat“
V listopadu 2025 se otevřel naplno. V dokumentu 13. komnata na České televizi. Spolu s ním promluvily manželka Petra i sestra Laura. Vrátil se k načítání audioknih. Vrátil se na jeviště. Vrátil se do seriálu ZOO. Léčba formálně ještě neskončila, ale nejhorší je za ním.
„Teď koukám na to, z čeho se radovat, a doufám, že tu budu ještě dlouho,“ řekl.
