Kam zmizely miliardy Alexandra Rezeše? Po muži, který koupil Spartu, zbyla jen jedna garáž

V létě 2002 se v košickém krematoriu tísnilo přes tisíc lidí. Přišel Vladimír Mečiar, Ivan Gašparovič i hudebník Jožo Ráž. Přišli na poslední rozloučení s Alexandrem Rezešem.

Za dveřmi krematoria čekala žena s malou holčičkou, Rezešovou dcerou, v náručí. Dovnitř ji pustili až na poslední chvíli. Na balkon pro veřejnost. Tohle je příběh Alexandra Rezeše a také příběh doby, která ho stvořila.

Alexander Rezeš se narodil 9. července 1948 v Oboríně, malé obci nedaleko Michalovců na východním Slovensku. Průmyslová škola, pak Vysoká škola ekonomická v Bratislavě. V roce 1967 nastoupil do Východoslovenských železáren v Košicích. Začínal jako normovač v strojní výrobě. Postupoval pomalu, přesně tak, jak to v socialistickém podniku fungovalo. Pak byl referentem, vedoucím odboru ekonomiky práce, prošel každým pracovištěm.

Východoslovenské železárny byly jedním z největších průmyslových podniků ve střední Evropě. V devadesátých letech zaměstnávaly kolem 25 tisíc lidí a podílely se zhruba deseti procenty na slovenském exportu. Košické železárny byly chloubou celého regionu, pracovaly v nich celé generace rodin. Desítky tisíc lidí tehdy netušily, že jejich podnik jednou změní majitele způsobem, o kterém se bude mluvit ještě po desetiletích.

Pak přišel rok 1989 a pak přišel Mečiar.

Vladimír Mečiar a Alexander Rezeš byli přátelé. Přesně takový druh přátelství, který v devadesátkách rozhodoval o tom, kdo bude mít a kdo nebude.

V roce 1993 se Rezeš dostal do vedení VSŽ. V přestrojení za privatizaci se tehdy odehrávalo něco, co ekonomové dodnes označují jako modelový příklad toho, jak se dá přivést zdravý podnik na kolena a přitom zbohatnout. Železárny se propadaly do dluhů, v roce 1993 podnik dlužil přes 13 miliard korun. Rezešovi přitom postupně získávali stále větší podíl akcií. Koncem roku 1996 ovládali téměř polovinu VSŽ.

Byl to darovaný podnik, nebo vydělaný? Na tuto otázku slovenská justice nikdy nedala jednoznačnou odpověď. Hodnota rodinného majetku se tehdy odhadovala na několik miliard korun. Rezeš žil v košické čtvrti, které místní říkali zbojnický vršek. Ve Španělsku měl vilu.

V roce 1994 ho Mečiar jmenoval ministrem dopravy. Rezeš sliboval, že do roku 2005 vybuduje 444 kilometrů dálnic a spojí Bratislavu s Košicemi. Dálnice nestojí dodnes.

V květnu 1996 Alexander Rezeš koupil pražskou Spartu. Od Petra Macha, za 12,65 milionu dolarů.

Praha tehdy nechápala, kdo to vlastně je. Slovenský podnikatel, mečiarovec, kontroverzní privatizér. Rezeš ale přišel s plány, které šly od velkých k megalomanským. Chtěl angažovat Lothara Matthäuse. Chtěl postavit obchodně-sportovní centrum na Letenské pláni spojené se stadionem mostem přes třídu Milady Horákové. Prohlásil, že nebude spokojený, dokud Sparta nezíská pohár pro vítěze Ligy mistrů. Stal se prvním zahraničním majitelem Sparty v historii.

Proč Sparta? Ocelárny jsou daleko, v Košicích, kdesi na východě. Letenský stadion je středobodem střední Evropy. Moc nestačí, když ji nikdo nevidí. A Rezeš byl mužem, který chtěl být viděn.

Rezeš Spartu prodal v roce 1999 vydavatelství Vltava-Labe-Press za 300 milionů korun a převzetí dluhu přesahujícího půl miliardy korun. Majitelem se stal Axel Diekmann, původní profesí zubař.

Matthäus nepřišel. Most přes ulici Milady Horákové nestojí. Ale to gesto, že miliardář z východu kupuje symbol pražského fotbalu, zůstává v paměti jako zkratka celé éry.

Manželka Eva Rezešová se na veřejnosti téměř neukazovala. Vychovávala dvě děti, syna Julia a dceru Evu, žila v Košicích a mlčela. Zatímco muž budoval impérium a fotil se na dovolených s jinou ženou, ona zůstávala v pozadí tak dokonale, že o ní dnes téměř nic nevíme. Žádné rozhovory, žádné fotografie ze společenských akcí. Novináři ale psali sami.

Gabriela Haršányová skončila jako druhá na Miss Československo v roce 1992 za Pavlínou Baburkovou a téhož roku vyhrála soutěž Nejkrásnější Slovenka světa. Na módní mola ale nezamířila. Zahrála si malou roli v kultovní komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag s Bolkem Polívkou a pak nastoupila jako hlasatelka do slovenské veřejnoprávní televize. Rezeš se s ní netajil. Společné fotky z dovolených se pravidelně objevovaly na titulních stranách slovenského tisku. Žili spolu v honosné bratislavské vile pod Slavínem.

Až do chvíle, kdy s Gabriela otěhotněla.

To, co následovalo, vypovídá o tomto muži možná víc než celý životopis. Rezeš ji z vily vystěhoval. Před novináři prohlásil: „Môžem potvrdiť, že v tom čase mala telesný kontakt alebo známosť s viacerými ľuďmi, preto je možné, že by som otcom jej dieťaťa nakoniec ani nemusel byť.“

Chiara se narodila koncem září 2000. Kdo ji viděl, tomu bylo otcovství jasné na první pohled: otci doslova z oka vypadla. DNA testy, které po dlouhých měsících mediálních tahanic nakonec proběhly, otcovství potvrdily. Rezeš začal platit výživné.

Po mateřské dovolené se Haršányová do STV sice vrátila, ale na obrazovce se už neobjevila. Neprošla testy. Sama říkala, že Rezeš dělal vše pro to, aby se na obrazovce znovu neobjevila.

Za pár měsíců Rezeš zemřel.

Na pohřbu rozhodovala Eva Rezešová, kdo smí vstoupit a kdo ne. Ten jediný okamžik, kdy se viditelně projevila, byl akt moci. Účast bývalé milenky Alexandra Rezeše a matky jeho nemanželské dcery téměř vyústila ve skandál, když nejprve pořadatelé z pohřební služby nechtěli Haršányovou vpustit do krematoria. Nakonec ochranka bývalé modelce i s dcerou dovolila vejít, ale až poté, co všichni příbuzní opustili smuteční sál.

Začátkem června 2002 se Rezeš vydal autem do Španělska, do vily na pobřeží. Po cestě zkolaboval, přijali ho v italské Veroně. Pak přeložení do Bratislavy, pak do Vídně.

Trpěl raritním onemocněním: enormně zvětšenými srdečními předsíněmi a komorami. Velké srdce s omezenou činností. Lékaři mu doporučovali, aby se šetřil. Neposlouchal. Žil naplno, říkali ti, kdo ho znali.

28. června 2002 v 8:15 ráno zemřel ve vídeňské Všeobecné nemocnici po trojnásobné operaci. Bylo mu 53 let.

Gabriela Haršányová tehdy řekla: „Nevidím najmenší dôvod ľutovať ho. Celé roky vedel o tejto vážnej diagnóze. Svoju životosprávu tomu neprispôsoboval.“

Po smrti začal jiný boj. Gabriela Haršányová se rozhodla pro dceru Chiaru vybojovat dědictví. Zjistila, že Rezešovi v majetkovém přiznání uvedli jako celé slovenské dědictví garáž 19 metrů čtverečních, několik hektarů orné půdy a dva domy, z nichž jeden byl zastavený ve prospěch snachy.

Muž, jehož majetek se odhadoval na miliardy, nezanechal na papíře téměř nic.

Soud nakonec Chiaře přiznal výživné 497 eur měsíčně. Po letech tahanic se Gabriele podařilo pro dceru získat také dědický podíl ze španělské vily v Alicante. Přesnou sumu nikdy nezveřejnila. Důvod byl prostý: „Nechcem sa tu oháňať miliónmi aj vzhľadom na bezpečnosť mojej dcérky.“

Chiara Haršányová je dnes dospělá žena. Nevybrala si svět byznysu ani politiky. V rodině, kde se majetek budoval přes kontakty, přes přátelství s mocnými, přes privatizace a soudní spory, vyrostlo dítě, které šlo přesně opačným směrem.

Matka ji záměrně chránila před publicitou a přísně střežila její soukromí. Zapsala ji do školy pro mimořádně nadané děti, jako teenagerka hrála závodně basketbal a ve třetím ročníku odjela do Ameriky zdokonalit angličtinu. Podle jejích sociálních sítí pak studovala na Lékařské fakultě Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích.

Rezešova manželská dcera Eva si vzala hokejového hráče Jána Varholíka. Její příběh se také zapsal do médií, bohužel velmi tragickým písmem. O tom, co se stalo v srpnu 2012 na maďarské dálnici, kdy opilá zabila 4 lidi, jsem již psala. Celý příběh Evy Rezešové najdete zde.

Sparta má dnes jiné majitele. Východoslovenské železárny patří americké společnosti U. S. Steel. Dálnice mezi Bratislavou a Košicemi stále není hotová.

Rezešův majetek byl v roce 2000 odhadován na 250 milionů dolarů. Když dva roky poté zemřel, notářka zapsala majetek: garáž 19 metrů čtverečních, pár hektarů pole a dva domy, z nichž jeden byl zastavený. Rodina ale mluvila o dluzích.

Kde teda ty miliardy jsou? Nikdo to nikdy pořádně nevyšetřil. Peníze se rozplynuly v soustavě firem, ve kterých Rezešovi drželi podíly. Část odešla prodejem VSŽ americké U.S. Steel v roce 2000, část zůstala v rukou syna Julia, který po otci přebral vedení ocelárny, dcera Eva bydlí v paneláku.

Historie si pamatuje velké muže. Jen málokdy si pamatuje ty, kteří za ně platili.

Zdroje: SME.sk, SME.sk, SME.sk, Korzár SME, Historická Revue, Startitup.sk, Dobré noviny, Plus7dni.sk, Wikipedia, Wikipedia, kniha Causa slavní Reflex, vydáno 2000, kapitola Alexander Rezeš