Bratři Krayovi: pili šampaňské se Sinatrou a brutálně vraždili v barech. Londýn je miloval

Co by se mohlo stát v baru plném lidí?

Z jukeboxu zněla píseň Walker Brothers „The Sun Ain't Gonna Shine Anymore“. Cornell neměl ani čas dopít své pivo. Nejprve Ronnieho společník vypálil dvě rány do stropu jako varování. Pak Ronnie klidně vyndal devítimilimetrový Luger, došel ke Cornellovi a z bezprostřední blízkosti mu prostřelil hlavu. Kulka mu prošla hlavou nad pravým okem.

Cornell se zhroutil k vedlejšímu sloupu. Ronnie se společníkem se otočili a odešli k čekajícímu autu. Jehla na jukeboxu se zasekla po zásahu odraženou kulkou a neustále opakovala: „anymore… anymore… anymore…“

Nikdo z přítomných v baru The Blind Beggar nebyl ochoten vypovídat. Když se policie ptala sedmdesátidevítiletého muže sedícího v rohu baru, proč nechce pomoct dopadnout vraha, odpověděl: „Nesnáším pohled na krev. Především na tu svou vlastní.“

Ronald a Reginald Krayovi se narodili 24. října 1933 v Haggerstonu, jedné z nejchudších částí londýnského East Endu, jako identická dvojčata. Reggie přišel na svět o deset minut dříve. Jejich matka Violet si vysloužila v sousedství respekt už jen tím, že oba chlapce donosila a vychovala v době, kdy dětská úmrtnost mezi dělnickou třídou dosahovala závratných výšek. Jedno z dvojčat obvykle nepřežilo.

Když byli tři roky staří, oba onemocněli záškrtem. Ronnieho stav byl kritický a lékaři ho drželi odděleně od matky. Violet to nevydržela, vzala Ronnieho z nemocnice, položila ho vedle Reggieho a během několika dní se jeho stav dramaticky zlepšil. Tato separace možná ovlivnila Ronnieho na celý život, v dospělosti mu byla diagnostikována paranoidní schizofrenie.

Jejich otec Charles byl vetešník, který trávil více času v hospodách než doma a během druhé světové války dezertoval z armády. Domácnost tak plně ovládala jejich matka Violet. Žena, která své syny bezpodmínečně zbožňovala a která z nich vychovala muže přesvědčené o vlastní výjimečnosti.

V dětství byli bratři talentovanými boxery. V amatérské kariéře údajně neprohráli jediný zápas. Když ale došlo na povinnou vojenskou službu v roce 1952, jejich vzpurná povaha způsobila řadu problémů. Dezerce, napadení nadřízených, několik pobytů ve vojenské věznici. Nakonec byli z armády propuštěni.

Navzdory tomu si Ronnie začal říkat „plukovník“ a jejich dům na Vallance Road 178 pokřtili „Fort Vallance“. Vojenskou kariéru sice nezvládli, ale militaristický styl zůstal součástí jejich image.

K penězům se Krayovi dostali klasickou gangsterskou cestou. Po vyhazovu z armády koupili zchátralý kulečníkový klub v Mile Endu a rozjeli systém výpalného. Koncem padesátých let už pracovali pro liverpoolského gangstera, přepadávali nákladní auta, loupili a zapalovali budovy.

Zlom přišel v roce 1960, kdy Ronnie seděl ve vězení za výpalné. Obchodník s nemovitostmi Peter Rachman tehdy prodal Reggiemu noční klub Esmeralda’s Barn ve West Endu. Podle všeho proto, aby se vyhnul dalším hrozbám. Věděl, že je někdy levnější zaplatit než vzdorovat. Dnes na místě klubu stojí hotel Berkeley.

Vlastnictví Esmeralda’s Barn změnilo pravidla hry. Krayovi už nebyli jen gangsteři z East Endu, ale prominentní podnikatelé v nejluxusnější části Londýna. Peníze prali přes dostihové dráhy a Ronnie si cíleně budoval image podle chicagského podsvětí éry Ala Caponeho, včetně osobního holiče docházejícího až k němu domů.

V šedesátých letech se zdálo, že bratři Krayovi mají všechno.

Paradox bratrů Krayových spočíval v tom, že vybudovali impérium strachu, ale zároveň byli celebritami. Vlastnili několik nočních klubů, které navštěvovali politici, lordi a hollywoodské hvězdy – Frank Sinatra, Peter Sellers, Joan Collins, Judy Garland, Diana Dors, Barbara Windsor. Slavný fotograf David Bailey je mnohokrát portrétoval.

Reggie později řekl:

Byli mistři public relations. Pořádali večírky, přispívali na charitu, živili image moderních Robin Hoodů, kteří se starají o chudinu East Endu. Fotografovali se s boxerskými legendami. Nosili tmavé obleky na míru, těžké zlaté šperky a vyzařovali sílu.

Londýnská smetánka s nimi ráda popíjela šampaňské. Když Frank Sinatra přijel do Londýna, objednal si od nich osmnáct bodyguardů. Dokonce i když seděli za mřížemi, jejich vliv a byznys fungoval dál. Organizace Krayleigh Enterprises, kterou bratři řídili z vězení spolu se starším bratrem Charliem, zajišťovala ochranu pro americké hvězdy po celá osmdesátá léta.

Ale ti, kdo s nimi pracovali, znali pravdu.

„Pozitivní image Krayů je mýtus,“ řekl později Tony Lambrianou, bývalý člen jejich gangu. „Nikdy se nestarali o nikoho jiného než o sebe.“

K temné aureole bratrů Krayových patřila i jejich sexualita, která v tehdejším prostředí působila provokativním dojmem. V době, kdy londýnské podsvětí stálo na obrazu tvrdého, „správného“ chlapa, Ronnie otevřeně ukazoval své vztahy s muži a zjevně si užíval šok, který tím vyvolával.

Reggie se na veřejnosti tvářil jako rodinný typ, jeho vztahy se ženami však byly krátké a nejasné a provázely je trvalé dohady o jeho skutečném soukromí. Právě tato nejednoznačnost, spojená s jejich brutalitou a mocí, vytvářela pocit, že Krayovi stojí mimo jakékoli srozumitelné škatulky. Nebyli ani typickými gangstery, ani postavami, které by tehdejší společnost dokázala jednoduše pojmenovat.

Když se pak u soudu začaly rozkrývat detaily z jejich osobního života, definitivně se rozpadl mýtus lidových hrdinů a Krayovi se proměnili v symbol temné, násilné éry, kterou už nešlo romantizovat.

Frances Shea byla krásná šestnáctiletá blondýnka s tmavýma očima, když se poprvé setkala s o deset let starším Reggiem. Často ji přirovnávali k Brigitte Bardot. Byla inteligentní, milovala umění a pracovala jako úřednice. Reggie byl okamžitě uchvácen.

„Některé z mých nejkrásnějších vzpomínek jsou na večery, kdy jsem vodil Frances do kin v londýnském West Endu,“ napsal později Reggie. „Šli jsme do kina Odeon na Marble Arch a já jsem se v tmě ohlédl na Frances, která měla nejkrásnější hnědé oči, jaké jsem kdy viděl. Frances věděla, že se na ni dívám, a usmívala se.“

Její matka byla proti vztahu od začátku. Ale Reggie byl vytrvalý, vzal Frances do Barcelony, do Milána. V únoru 1965 ji požádal o ruku a ona řekla ano. Vzali se 19. dubna 1965 v kostele svatého Jakuba v Bethnal Green. Matka Frances dorazila oblečená na černo, jako na pohřeb.

Zdálo se, že má pravdu. Manželství se změnilo v noční můru téměř okamžitě. Frances zjistila, že Reggie je násilnický – psychicky i fyzicky. Jednou si prořízl ruku a nutil ji sledovat, jak z ní kape krev. Její bratr Frank později prozradil, že Reggie Frances často bil. Manželství údajně nikdy nebylo konzumováno. Někteří tvrdili, že Reggie byl bisexuální a Frances byla jen krytím, pokusem o „normální život“.

Po pouhých osmi týdnech Frances odešla zpět k rodičům. Formálně manželství skončilo po osmi měsících a Frances si změnila jméno zpět na své dívčí.

Následovalo období zoufalství. Frances byla hospitalizována v Hackney Hospital od června do září 1966. V říjnu 1966 se poprvé pokusila o sebevraždu – předávkovala se barbituráty, ale lékaři ji zachránili. V lednu 1967 to zkusila znovu – zabarikádovala se v pokoji, zapnula plynový sporák a spolkla další dávku prášků. Opět přežila. Podstoupila elektroterapii, tenkrát běžnou léčbu deprese, která měla vymazat bolestivé vzpomínky na manželství. Lékaři pouštěli elektrické výboje jejím mozkem v naději, že zapomene.

Na jaře 1967 se s Reggiem znovu sblížili. Možná Frances doufala, že se změnil. Možná už neměla sílu bojovat. Plánovali druhé líbánky na Ibize. Frances dokonce řekla svému psychiatrovi, že se cítí lépe. 6. června si zarezervovali zájezd.

7. června 1967 bratr Frank přinesl sestře šálek čaje do postele, jak to dělával každé ráno. Frances ležela klidně, vypadala, že spí. Frank odešel do práce. Když se vrátil v poledne, čaj byl studený a Frances byla mrtvá. Bylo jí třiadvacet let.

V sebevražedném dopisu napsala: „Alespoň budu pohřbena pod jménem Frances Shea.“

Ale ani po smrti nedostala, co si přála. Rodiče řekli Reggiemu, že si jejich dcera přála být pohřbena pod dívčím jménem. Reggie to kategoricky odmítl. Pohřbil ji v bílých saténových svatebních šatech a trval na tom, že se bude jmenovat Frances Kray. Smuteční oznámení nechal vytisknout na jméno Frances Elsie Kray.

Matka Frances v zoufalství tajně požádala hrobníka, aby na tělo oblékl punčochy a spodničku, aby se jí svatební šaty co nejméně dotýkaly těla a vyměnila svatební prsten za prstýnek z dětství.

Pohřeb stál 2000 liber, dnes by to bylo přes 30 000 liber. Reggie objednal obrovské květinové věnce, jeden ve tvaru srdce, největší pak dvoumetrový věnec s jejím jménem. Jako by tím mohl něco napravit.

„Reggie chtěl po smrti Frances zabít její matku,“ řekla později novinářka Jacky Hyams, která napsala o Frances knihu. „Obviňoval ji za všechno. Potřeboval někoho vinit. Kohokoliv kromě sebe.“

Jacka „the Hat“ McVitieho zavraždil Reggie čtyři měsíce po smrti Frances. Ubodal ho na večírku. Někteří tvrdí, že smrt jeho ženy byla katalyzátorem, který ho poslal přes hranu do naprosté tmy.

Jack „the Hat“ McVitie dorazil na večírek do suterénního bytu s vidinou žen, alkoholu a peněz, které mu bratři údajně dlužili. Byl opilý, plný kokainu a sebevědomí. Netušil však, že Krayovi už hodinu předtím vyhodili všechny hosty. Když vstoupil, uviděl Ronnieho sedět v předním pokoji, načež Reggie vytáhl pistoli, namířil mu ji na hlavu a dvakrát stiskl spoušť.

Zbraň ale selhala. McVitie okamžitě vystřízlivěl a pokusil se utéct oknem, jenže ho chytili za nohy a vtáhli zpět. Ronnie ho pevně sevřel a Reggie popadl řeznický nůž, kterým ho opakovaně bodal do obličeje, hrudi a břicha, než mu prořízl krk.

Všechno proběhlo rychle a brutálně, McVitie zůstal ležet mrtvý v kaluži krve. Tělo zabalili do péřové deky a odvezli ke kostelu. Později ale Krayovi nařídili přesun těla a bylo hozeno do moře u Newhavenu. Tělo Jacka McVitie se nikdy nenašlo a pistole, která při vraždě selhala, byla později vylovena z řeky Lea. Dnes je vystavena v muzeu zločinu Scotland Yardu.

Ronnie byl otevřeně homosexuální, což bylo v šedesátých letech nejen společensky nepřijatelné, ale trestné. Navázal vztah s konzervativním politikem lordem Boothbym, který byl veřejně známý z televizních pořadů, ale jeho sexuální orientace zůstávala tajemstvím.

V červenci 1964 bulvární list Sunday Mirror naznačil, že „člen Sněmovny lordů a gangster“ spolu udržují vztah. Nevytiskli žádné fotografie, ale titulek zněl: „Fotografie, které nesmíme vytisknout. Člen Sněmovny lordů a gangster: vyšetřování Scotland Yardu.“

Lord Boothby pohrozil žalobou s pomocí právníka labouristického vůdce Harolda Wilsona. Sunday Mirror raději ustoupil, vydal omluvu a zaplatil Boothbymu ohromnou částku 40 000 liber. Většina těchto peněz skončila u Krayových.

Skandál měl vedlejší efekt: žádné jiné noviny se teď neodvážily psát o Krayových. Politici nechtěli, aby vešly najevo jejich kontakty s gangstery. Bratři byli de facto nedotknutelní.

Vražda George Cornella z úvodu článku v The Blind Beggar byla příliš veřejná, příliš drzá. Zabít někoho před svědky v baru plném lidí? To byla práce, která měla být svěřena někomu jinému, někomu méně viditelnému. Kvůli strachu mlčeli všichni. Žádný ze svědků nebyl ochoten promluvit. Policie musela Ronnieho propustit.

Jenže detektiv superintendent Leonard „Nipper“ Read byl trpělivý muž. Pracoval na případu roky, tichounce, mimo Scotland Yard, kde měli Krayovi informátory. Založil speciální tým, který sídlil v tajné budově, aby se vyhnul úniku informací. Shromažďoval důkazy, rozmlouval s lidmi, kteří se báli, nabízel ochranu, sliboval bezpečí.

Postupně se mu začala stavět mozaika. Malé střípky. Někdo, kdo viděl to, někdo, kdo slyšel tamto. Bývalí členové gangu, kteří dostali strach. „Scotch Jack“ Dickson, řidič, který odvezl Ronnieho od The Blind Beggar začal mluvit. Nebyl u vraždy, ale věděl.

A pak konečně barmanka. Ta, která toho večera v The Blind Beggar myla sklenice a viděla všechno. S policejní ochranou, pod falešnou identitou, přišla a ukázala na Ronnieho.

V noci z 8. na 9. května 1968 proběhla masivní razie. Read naplánoval všechno na minutu. Za úsvitu jeho tým současně zatýkal na dvaceti čtyřech různých místech. Bratři byli nalezeni v bytě jejich matky v Braithwaite House ve Finsbury. Ronnie spal stočený s mladým blonďákem, Reggie s dívkou z Walthamstow.

Skončila jedna éra.

Soudní proces trval měsíce. Obhajoba tvrdila, že jsou to všechno lži, že svědci jsou zločinci, kterým nelze věřit. Ale tentokrát měl Read dost důkazů. Tentokrát svědkové, chráněni policií, promluvili. 4. března 1969 vynesl soud rozsudek. Oba bratři byli uznáni vinnými z vraždy. Ronnie za George Cornella. Reggie za Jacka McVitieho.

Soudce Melford Stevenson se na ně podíval a řekl: „Podle mého názoru si společnost zaslouží odpočinek od vašich aktivit.“

Každý dostal doživotí s doporučením, aby nebyli propuštěni minimálně třicet let. V té době to byly nejdelší tresty za vraždu v historii londýnského soudu Old Bailey.

Éra Krayových skončila. Londýn se nadechl.

Violet Kray navštěvovala své syny ve vězení pravidelně, než v roce 1982 zemřela na rakovinu, den před svými třiasedmdesátými narozeninami. Bratři byli pod těžkou policejní ostrahou propuštěni, aby se mohli účastnit pohřbu. Bylo to poprvé od jejich zatčení v roce 1969, co je veřejnost viděla. Náklady na policejní opatření činily 30 000 liber.

Pohřbu se účastnily celebrity včetně herečky Diany Dors. Před jejím domem se už od osmi hodin ráno začaly shromažďovat davy lidí. Květinové věnce zaplnily celý chodník. Jejich otec Charles zemřel o sedm měsíců později, údajně na zlomené srdce. Bratři se nechtěli zúčastnit jeho pohřbu, aby se vyhnuli pozornosti, která doprovázela pohřeb jejich matky.

Ronnie strávil zbytek života v Broadmoor Hospital, psychiatrickém zařízení s vysokou ostrahou. 15. března 1995 dostal srdeční infarkt a o dva dny později zemřel. Bylo mu šedesát jedna let. Reggie dostal na hodiny povolení opustit vězení, aby se mohl rozloučit s bratrem. Stál u rakve, přivázaný pouty k vězeňskému dozorci, slzy mu stékaly po tváři.

Ronnieho pohřbu se 29. března 1995 účastnily tisíce lidí. Rakev táhlo koňské spřežení starými ulicemi East Endu. Lidé tleskali, házeli květiny. Gangster měl pohřeb jako člen královské rodiny.

Reggie byl propuštěn v srpnu 2000, když mu lékaři diagnostikovali rakovinu močového měchýře v terminálním stádiu. Posledních osm týdnů života strávil na svobodě se svou druhou ženou Robertou, kterou si vzal ve vězení.

Byl pohřben vedle bratra Ronnieho na hřbitově Chingford Mount. Znovu přišly tisíce lidí, znovu táhlo rakev koňské spřežení. O kousek dál leží ta, která je milovala bezpodmínečně, přes všechno – jejich matka Violet.

East End si bratry Krayovy dodnes pamatuje. The Blind Beggar stále stojí na Whitechapel Road. Je to příjemný podnik, na zadní stěně visí pár fotografií dvojčat. Turisté si tam chodí připomenout historii.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/film/2024/nov/03/i-regret-glamourising-the-kray-twins-says-producer-of-hit-film

https://www.aetv.com/real-crime/the-kray-twins-ronnie-reggie

https://www.historyhit.com/facts-about-the-kray-twins/

https://www.londonmuseum.org.uk/collections/london-stories/kray-twins-notorious-east-london-gangsters/

https://blog.britishnewspaperarchive.co.uk/2021/09/27/the-story-of-the-kray-twins/

https://www.hackneygazette.co.uk/news/22942803.frances-kray-electric-shock-treatment-walking-reggie/