Článek
Dětství ve zvuku
Praha Lhotka byla v 50. letech ještě téměř venkov. Dívka, která tu vyrůstala, získala od tatínka, vášnivého skauta, nejen lásku k přírodě, ale i k hudbě. Od deseti let Marta Vančurová pravidelně docházela do Dětského rozhlasového sboru Bohumila Kulínského. Každý pátek natáčení v karlínském rozhlase, nejen dětské sbory, ale i Honeggerovo oratorium Jana z Arku pod vedením Václava Neumanna.
„Byli jsme na turné po Itálii s Bachovou Mší h moll. Zpívali jsme také při výročí kláštera Mont-Saint-Michel na pobřeží Normandie, což bylo úžasné,“ vzpomínala Vančurová. Cesty s pěveckým sborem ji formovaly, naučily ji cítit zvuk, jeho barvu i sílu.
Pak přišel zlom v podobě natáčení rozhlasové pohádky. Režisér Josef Henke si z členek sboru vybral tři dívky, aby mu zazpívaly. Křehkou Martu pozval na natáčení rozhlasové hry Ingmara Bergmanna Malba na dřevě. Tam se poprvé setkala s profesionálními herci.
Po maturitě odešla ze sboru a začala pracovat v hydrometeorologickém ústavu. Pomýšlela na studium fyziky. Ale vzpomínky na Henkeovo rozhlasové studio ji táhly jinam. Bez profesionální přípravy se přihlásila na DAMU a překvapivě byla přijata. Podzim 1968, začátek studií, vojska na ulicích.
Dva životy Jany Eyrové
V roce 1972 se Marta Vančurová, čerstvá absolventka DAMU, objevila v televizním čtyřdílném seriálu Jana Eyrová po boku Jana Kačera. Režisérka Věra Jordánová natáčela na zámku Hrádek u Nechanic atmosféru dostavníků, svíček v arkýřových oknech a krinolín. Vančurová ztvárnila tichou, odhodlanou ženu, která má v sobě víc síly, než prozrazuje její křehká postava.
O čtvrtstoletí později, v roce 1997, si Marta sedla k mikrofonu Českého rozhlasu a četla stejný příběh. Šest hodin čtení, režie Markéta Jahodová, překlad Jarmily Fastrové. Tentokrát už nebyla mladá absolventka, ale zkušená herečka.
Rozdíl mezi oběma verzemi je fascinující. V televizi musela Jana vypadat určitým způsobem - skromně, prostě, téměř neviditelně. V rozhlase zůstal jen hlas. Právě v hlase se ukázala síla zkušenosti. Mladá televizní Jana měla křehkost a pravdivost, ale rozhlasová Jana už měla autoritu, vyzrálost a vnitřní disciplínu, kterou kamera tehdy ještě nemohla úplně zachytit.
V televizní verzi pracovala Vančurová především s výrazem obličeje, drobnými gesty a pohledem, který umocňoval ztvárnění tiché povahy. Kamera ji snímala zblízka: stačilo stáhnout koutky, sklopit oči, lehce povzdechnout. Tělo vyprávělo stejně jako hlas. Ale rozhlas je jiný svět. Tam neexistuje pohled do očí ani detail ruky, která se zachvěje. Všechno musí udělat hlas – jeho rytmus, tón, dech, délka mlčení.
V jedné z klíčových scén, kdy Jana po odhalení Rochesterova manželství odmítá žít po jeho boku „mimo zákon“, nepotřebuje Vančurová zvednout hlas ani dramaticky ustoupit. Místo toho pracuje s pauzou, dlouhou, téměř nesnesitelnou. Pauza se stává prostorem, do kterého posluchač promítne všechen vnitřní zápas postavy. Poté přijde replika: tichá, ale absolutně neoblomná. Rozhlasová Jana tak působí méně mladě ale o to více rozhodně. Každé zaváhání, každý okamžik rozhodnutí je v jejím hlase slyšet tak zřetelně, jako by posluchač seděl vedle hrdinky v temné knihovně na Thornfieldu.
Divadelní kariéra
Po absolvování DAMU v roce 1972 získala angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (dnes Švandovo divadlo), kde strávila celých osmnáct let. Tam ji formoval režisér Luboš Pistorius, významný divadelník, který po roce 1968 musel opustit prestižní Vinohradské divadlo.
Pod jeho vedením Vančurová ztvárnila Soňu ve Zločinu a trestu, Ninu v Rackovi, Ondinu, Annu Kareninu. „S velkou láskou vzpomínám hlavně na režiséra Luboše Pistoria, který mě ovlivnil nejen pracovně, ale i lidsky jako velmi vzdělaný a čestný člověk,“ řekla v jednom rozhovoru.
Pistorius vyžadoval preciznost v každé replice a tato škola ji naučila, že herecký projev není o hlasitosti, ale o pravdě. V rozhlase měla slova ještě větší tíhu, protože byla všechno, co posluchač měl.
Začátkem devadesátých let přijala nabídku Jiřiny Jiráskové a přešla do Divadla na Vinohradech, kde působila další dvě dekády. Nikdy se neúčastnila castingů, neprosazovala se, nevyhledávala publicitu.
Filmové plátno
V roce 1974 se stala nezapomenutelnou Blankou, prodavačkou v bufetu, v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje!. Tato role ji uvedla do povědomí širokého publika. O rok dříve vytvořila v psychologickém dramatu Milenci v roce jedna postavu Heleny, uzavřené dívky poznamenané válkou, za což získala v Karlových Varech Křišťálový glóbus.
V roce 1976 ztvárnila v Herzově filmu Den pro mou lásku fotografku Marii, která se vyrovnává se smrtí dcerky. Tuto roli sama označila za svou životní. V osmdesátých letech zahrála maminku ve Smrti krásných srnců (1986), poetické adaptaci povídky Oty Pavla.
Její rozhlasová práce tak zůstává trochu skrytým pokladem. Vančurová tohle chápala instinktivně, možná díky těm rokům v dětském sboru. Její civilní, úsporný herecký projev se v rozhlase proměnil v přednost. Nepotřebovala dramatické výkřiky ani teatrální důraz.
Osobní život
Marta Vančurová žila řadu let s kameramanem Janem Malířem, s nímž má syna Jana, ale jejich dvacetiletý vztah nakonec skončil rozchodem a herečka zůstala na výchovu syna sama. Původní rodina Marty a Jana Malíře a nová rodina Jana Malíře se dnes přátelí navzdory opačným informacím z bulváru. V osobním životě procházela i dalšími turbulentními obdobími, mezi nimiž se zmiňuje i citové zauzlení s hercem Ladislavem Frejem.
Později jí byla diagnostikována rakovina prsu, kterou dlouho tajila před veřejností i okolím. Nemoc ji donutila odejít z divadla, aby se mohla naplno věnovat léčbě a zotavení. Přesto se nikdy nestylizovala do role oběti a o svých potížích téměř nemluvila. „Nebylo to lehké období, ale měla jsem velké štěstí. Když překonáte takovou chorobu, je to dobrá zkušenost. Člověk pozná sám sebe a své možnosti,“ přiznala po zotavení.
Odkaz
Když dnes posloucháte Martu Vančurovou číst Janu Eyrovou, posloucháte celou tradici českého rozhlasového herectví. Její hlas je mírně zastřený a dotkne se posluchače přesně tam, kde má. V éře, kdy rozhlas ztrácí posluchače, je snadné zapomenout, jak obrovskou kulturní roli hrál v české společnosti. Byly to rozhlasové hry a adaptace, které vzdělávaly generace posluchačů. Nejsilnější Jana Eyrová Marty Vančurové je ta, kterou slyšíme. V jejím hlase je totiž všechno.
Zdroje:
