Hlavní obsah

Šimpanz jí utrhl obličej a ruce. Český chirurg Bohdan Pomahač jí pak vrátil lidskou tvář.

Foto: Kredit: ČTK / AP / Charles Krupa (koupená licence Profimedia)

Charla Nash zůstala po útoku šimpanze na dvoře v Connecticutu ležet jako živá mrtvola – a přesto přežila. Jeden z nejbrutálnějších útoků zvířete v moderní historii se změnil ve vědecký zázrak.

Článek

Dvanáct minut pekla

Sedmdesátiletá Sandra Heroldová volala na tísňovou linku 911 a v telefonu se jí klepal hlas. „Pošlete pomoc, rychle! Můj šimpanz… zabíjí mou přítelkyni!“

Operátor nejprve váhal, jestli to není nějaký vtip. Pak uslyšel zvuky, které se mu vryly do paměti navždy – nelidské výkřiky, šílené řvaní a zoufalé vzlyky.

Šestnáctého února 2009 se ve Stamfordu v Connecticutu odehrála tragédie, která šokovala celou Ameriku. Travis, devadesátikilogramový šimpanz, se během okamžiku proměnil v zabijáckou bestii. Jeho obětí se stala pětapadesátiletá Charla Nash, dlouholetá přítelkyně majitelky.

Osudný den začal nevinně. Travis si sám odemkl dveře, vzal si klíče od auta a vyšel na ulici. Sandra ho však nemohla dostat zpět. Dala mu napít čaje s Xanaxem, antidepresivem na úzkost. Pak zavolala Charle o pomoc.

Když Charla vystoupila z auta, Travis ji okamžitě napadl. Měla nový účes a v ruce jeho oblíbenou hračku. Pravděpodobně kombinace těchto faktorů spolu s účinkem léku způsobila, že ji považoval za nepřítele.

Co následovalo, byla dvanáctiminutová noční můra.

Šimpanz, který nikdy neměl žít jako člověk

Travis žil s rodinou čtrnáct let. Když mu byly tři dny, odtrhli ho od jeho matky a prodali za padesát tisíc dolarů. Sandra Heroldová s manželem Jeromem ho adoptovali jako náhražku za vzdálenou dceru. A od té chvíle žil jako člověk.

Oblékali ho, učili chodit na záchod, čistit si zuby. Ráno snídal ovesnou kaši, odpoledne se stavovali na zmrzlinu, večer chodili do italské restaurace. Seděl s nimi na pohovce, díval se na televizi, hrál na počítači. Jerome ho naučil řídit sekačku na trávu a jezdit na kole. Sandra mu každý večer nalévala sklenku vína.

Byl v tom jeden zásadní problém. Travis nebyl člověk. Byl to šimpanz – zvíře, které má sílu pěti dospělých mužů. Zvíře, které v dospělosti potřebuje žít jako šimpanz, ne jako domácí mazlíček.

„V přírodě provozují šimpanzi sex až padesátkrát denně,“ vysvětloval později místní důstojník pro kontrolu zvířat, který Heroldovy opakovaně varoval. „Travisovi to není umožněno, což vede k frustraci. Dospělí samci bývají nepředvídatelní a někdy násilničtí.“

Sandra Heroldová varování ignorovala. Ujišťovala, že Travis nejeví žádné známky agrese. Jenže šimpanz nebyl šťastný – trpěl morbidní obezitou, ustoupila mu vlasová linie, srst zešedla. Většinu času trávil konzumací jídla a sledováním televize. Byl to frustrovaný primát zavřený v lidském světě.

Státní ministerstvo ochrany životního prostředí vědělo, že Heroldovi porušují zákon – k chovu primáta nad padesát liber vyžadovali povolení, které neměli. Ale Travis byl místní celebrita. Nikomu se nechtělo řešit nepříjemný spor. A tak nechali věci být.

Osudného dne se Sandra nervózního Travise snažila uklidnit. Dala mu do čaje Xanax, silné anxiolytikum. U lidí má tento lék často vedlejší účinky – halucinace, mánie, ztrátu zábran. U frustrovaného dospělého šimpanze samce měl katastrofální následky.

Sandra se v zoufalé snaze pokusila zvíře zastavit – bodla ho zezadu nožem a praštila lopatou do hlavy. Travis na okamžik přestal, podíval se na ni, jako by říkal: „Mami, co jsi to udělala?“ Pak zaútočil na Charlu znovu.

Když dorazila policie, Travis otevřel dveře policejního vozu a vrhl se na jednoho z mužů. Musel být zastřelen – čtyři rány, než se stáhl zpět do domu, kde zemřel. Scéna venku byla natolik brutální, že i zkušení záchranáři potřebovali po zásahu psychologickou pomoc.

Zranění, která lékaři neviděli ani ve válce

Rozsah Charliných zranění byl nepředstavitelný.

Šimpanz jí odtrhl nos, rty, oční víčka, velkou část pokožky z hlavy. Rozdrtil prakticky všechny kosti v obličeji. Vytrhl jí obě oči a obě ruce utrhl z těla. Lékaři netušili, jak je možné, že žije.

Následovala sedmihodinová operace v kritickém stavu. Lékaři jí připevnili zpět čelist, ale víc už udělat nemohli.

Charla přežila. Ale život, jaký znala, skončil.

Následujících patnáct měsíců strávila v rekonvalescenci. Byla slepá, bez tváře, bez rukou. Nemohla jíst, cítit vůni, dýchat nosem. Dva roky nosila přes zbytky obličeje závoj.

„Dokázala jsem vyměnit pneumatiku svého auta a teď se ani sama nenajím,“ řekla později v rozhovoru s Oprah Winfrey. „Není to ani život, žiju jen tak napůl.“

Přesto se nevzdala. Následující dva roky podstoupila několik rekonstrukčních operací, ale lékaři věděli, že konvenční postupy nestačí.

Charla potřebovala zázrak.

Český lékař, který chtěl dokazovat nemožné

O tisíce kilometrů dál, v bostonské nemocnici Brigham and Women’s Hospital, pracoval na takovém zázraku mladý český chirurg.

Bohdan Pomahač se narodil v roce 1971 v Ostravě. Po studiích na lékařské fakultě v Olomouci odešel v roce 1996 do Ameriky. Bylo mu šestadvacet a měl našetřeno tři tisíce dolarů.

„Byl jsem odhodlaný zůstat, dokud nepřijdu na mizinu, nebo nenajdu práci v oboru,“ vzpomínal později.

První roky byly tvrdé. Osmdesát až sto dvacet hodin týdně v nemocnici, někdy sedmdesát dva hodin v kuse. Ale naučil se víc než kdokoli jiný.

„Mám v sobě nějakého červíka, který mi nedovolí spokojit se s tím, že jdu do práce, odvedu své penzum a jdu domů,“ svěřoval se.

Postupně se vypracoval mezi nejlepší plastické chirurgy v nemocnici, která spadá pod slavnou Harvardovu univerzitu. V roce 2007 se stal vedoucím popáleninového centra a vedoucím týmu specializujícího se na transplantace obličeje.

Fascinovalo ho, že obličej není jen maska – je to složitý systém, který člověku dává identitu. „Nejde jen o to, navrátit pacientovi lidskou podobu, ale také o to, aby se dokázal usmát, najíst, aby cítil,“ vysvětloval.

V dubnu 2009 provedl první částečnou transplantaci obličeje v USA. O dva roky později přišla Charla Nash. Věděl, že tohle bude nejnáročnější výzva jeho kariéry.

Operace, která změnila světovou medicínu

Pentagon poskytl bostonské nemocnici grant 3,4 miliónu dolarů na výzkum transplantací obličeje. Cílem bylo vyvinout postupy pro zraněné vojáky z Afghánistánu a Iráku. Charla Nash se stala kandidátkou na tento experimentální program.

V květnu 2011 byla připravena.

To, co následovalo, byla historická událost. Charla podstoupila první dvojitou transplantaci v USA – obličej i obě ruce současně. Dvacet hodin trvající operace. Více než třicet lékařů, sester a anesteziologů. Dva týmy pracovaly současně.

„Transplantace obličeje je jako tisíc jiných operací dát dohromady,“ popsal později Pomahač.

Museli odebrat obličej dárce a přenést ho na příjemce během čtyř hodin. Každý nerv, každá céva, každý sval musel být precizně spojen. Šlo o to spojit vše tak, aby se obličej hýbal a člověk cítil kůži. Aby z obličeje nebyla pouhá nehybná maska.

Nová tvář, nový život

V srpnu 2011, tři měsíce po operaci, se Charla Nash poprvé ukázala na veřejnost v televizním pořadu NBC Today.

Svět viděl ženu s novým obličejem. Ne, nebyla to její původní tvář – ale byla to tvář člověka.

„Začínám vnímat svou čelist a bradu,“ řekla Charla. „A mohu pohnout ústy a usmát se. Každým dnem se cítím silnější.“

Její dcera Briana seděla vedle a v očích měla slzy štěstí. „Vypadá fantasticky. Nikdy byste nevěřili, že je něco takového možné.“

Bohužel, transplantované ruce Charlino tělo nepřijalo kvůli komplikacím se zápalem plic a musely být odstraněny. Přesto byl výsledek neuvěřitelný.

Charla získala zpět svaly, nervy a kůži obličeje včetně nosu, rtů a očních víček. Mohla znovu dýchat nosem, cítit vůni, jíst normálním způsobem.

„Nová tvář mi dala nový život,“ řekla později. „Stala jsem se znovu součástí světa.“

Ano, zůstala slepá. Ano, zůstala bez rukou. Ale měla zpět to nejdůležitější – lidskou identitu. Mohla vyjít mezi lidi, aniž by na sebe soustředila hrůzu v očích okolí.

Charlino každodenní přežívání bez rukou a zraku

Dnes Charla Nash žije v Bostonu. Každé ráno k ní přichází pečovatelka, která jí pomáhá s osobní hygienou, čištěním zubů, oblékáním. Pro delší cesty potřebuje doprovod. Většinu času tráví poslechem audioknih a rádia.

Americká armáda platí její léčbu – Charla se stala součástí výzkumného projektu, který má pomoci zraněným veteránům. „Občas se cítím jako pokusný projekt,“ žertuje. „Jsem ale nadšená, že mohu pomoci.“

Její příběh se vrátil do povědomí veřejnosti v roce 2024, kdy se stal součástí dokumentárního seriálu HBO Chimp Crazy o nebezpečí chovu exotických zvířat v domácnostech.

Sandra Heroldová, majitelka Travise, zemřela pouhých patnáct měsíců po smrti svého šimpanze na aneurysma aorty. Do poslední chvíle tvrdila, že Travise by si vzala znovu. Charla získala z jejího majetku čtyři milióny dolarů odškodného.

Návrh nové legislativy, která měla zakázat domácí chov některých exotických druhů, však neprosadili ani zákonodárci ve státě Connecticut.

Pomahač: české jméno mezi světovou špičkou

Bohdan Pomahač se případem Charly Nash nezastavil. Naopak – stal se průkopníkem, který provedl nejvíce transplantací obličeje na světě. Celkem deset ze čtrnácti provedených v USA.

Jeho jméno dnes zná celý odborný svět. Prezident Miloš Zeman ho vyznamenal medailí za Zásluhy. V roce 2017 byl jmenován profesorem chirurgie na Harvard Medical School. V roce 2021 přijal nabídku na vedení plastické chirurgie na prestižní Yaleově univerzitě.

V zahraničí je vnímán jako jeden z nejvýznamnějších plastických chirurgů současnosti. Americká média ho pravidelně nazývají „lékařem, který vrací lidem tváře“. Jeho operace jsou studijním materiálem na nejlepších univerzitách světa.

„Je to pravděpodobně nejhlubší zážitek, jaký si může chirurg v životě přát,“ řekl o své práci. „Po třech měsících, kdy začnou pacienti pohybovat rty a ústy, nastává fantastická část. Pro mě asi největší zadostiučinění.“

Jeho bývalí pacienti si žijí nové životy. Dallas Wiens, první úplná transplantace obličeje v USA, se oženil a založil nadaci pro oběti popálenin. Robert Chelsea, první afroamerický pacient, se v osmašedesáti letech stal nejstarším člověkem, který tento zákrok podstoupil.

„Jeden pacient se mě devět dní po transplantaci zeptal, kde je v Bostonu dobrá japonská restaurace, protože chtěl vzít přítelkyni na večeři,“ vzpomínal Pomahač. „Po dlouhé době si připadal, že vypadá normálně.“

Příběh, který varuje svět

Charla Nash si z útoku šimpanze nic nepamatuje. Lékaři jí řekli, že to je dar – mozek ji chránil před traumatem. Čas si krátí poslechem audioknih. Nemůže vidět svou novou tvář, ale cítí ji. Cítí vítr na tváři, teplo slunce, dotyk druhých lidí.

„Nemyslete na minulost a na to, co se stalo,“ řekla v jednom z rozhovorů. „Myslete na to, čím budete a co chcete dělat dál.“

Bohdan Pomahač nedávno vedl demonstraci transplantace obličeje v Brně na Anatomickém ústavu Masarykovy univerzity. Je jen otázkou času, než se podobné operace začnou provádět i v České republice. Program je už v přípravě.

Příběh Charly Nash je příběh o hrůze, která se změnila v naději. O ženě, která přišla o vše, ale díky českému lékaři dostala zpět možnost žít mezi lidmi. A taky příběh o tom, že zázraky moderní medicíny nevznikají samy od sebe. Vznikají tam, kde se talent potká s odvahou a neústupností.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz