Článek
Po prvních dvou dílech série jsem měl pocit, že řeším hlavně jednu věc.
Jakou značku vybrat.
JAC, Kia, Dacia, Peugeot nebo někdo úplně jiný?
Jenže čím déle se výběru věnuji, tím více zjišťuji, že značka možná není to nejdůležitější.
Možná jsem si špatně položil otázku hned na začátku.
Měl jsem jasno. Nebo jsem si to alespoň myslel
Přiznám se, že když jsem začal vybírat nový firemní vůz, díval jsem se téměř výhradně na nová auta.
Mělo to logiku.
Nové auto znamená novou záruku.
Nikdo přede mnou.
Žádné starosti s historií.
A pokud by nakonec přišel na řadu operativní leasing, také poměrně dobře předvídatelné náklady.
Zdálo se to jako nejjednodušší cesta.
Jenže jednoduché cesty bývají někdy klamavé.
Když jedete s technikou na druhý konec republiky a druhý den máte být na další akci, poslední věc, kterou chcete řešit, je otázka, jestli vás někde nenechá stát auto u krajnice.
Právě proto mě nové vozy od začátku přitahovaly.
Jedna zpráva mi zamotala hlavu
Po zveřejnění prvních článků se mi začali ozývat čtenáři, majitelé aut, lidé z automobilek i lidé z obchodu.
Mezi nimi byl také Lukáš Suchý z Mototechny.
A přiznám se k jedné věci.
Nečekal jsem, že zrovna člověk z autobazaru změní směr celého seriálu.
Odpověděl jsem mu spíše ze slušnosti. Měl jsem přece pocit, že hledám nové auto a tím je celá věc vyřešená.
Jenže pak jsem si začal prohlížet konkrétní nabídky.
Nenapsal mi, jaké auto si mám koupit.
Nenabízel zázračné řešení.
Položil mi ale otázku, nad kterou jsem se do té doby vlastně nezamyslel.
Musí být moje příští auto opravdu nové?
A přiznám se, že v tu chvíli jsem trochu znejistěl.
Protože odpověď jsem vlastně neznal.
Octavia, která stála skoro milion
Když se řekne firemní auto, většině lidí se vybaví Škoda Octavia.
Mně také.
Jenže právě proto jsem ji měl z velké části vytěsněnou z hlavy.
Chtěl jsem hledat mezi novými auty. Mezi kandidáty, které teprve objevuji. Ne vracet se k autu, které potkávám každý den na silnici.
Jenže mezi vozy, které mi doporučila Mototechna, byly i dvě několik let staré Octavie.
První z nich stála jako nová přibližně 970 tisíc korun. Druhá dokonce kolem 985 tisíc korun.
Jedna měla stále platnou záruku výrobce až do února 2027 a navíc tažné zařízení. Druhá byla ve verzi Sportline a záruku měla až do konce roku 2026.
Nebyl to ten typ nabídky, nad kterou člověk okamžitě vykřikne, že našel své vysněné auto.
Byl to mnohem horší případ.
Najednou jsem porovnával novou Kiu K4 Sportswagon s několikaletou Octavií, která ještě nedávno stála bezmála milion korun.
A poprvé jsem si nebyl jistý, která z variant dává větší smysl.
Právě tady se začala rozpadat moje původní představa o tom, jak bude výběr probíhat.
Ne proto, že bych okamžitě zatoužil po Octavii.
Ale proto, že jsem si uvědomil něco mnohem nepříjemnějšího.
Možná celou dobu neporovnávám správné věci.
Možná není hlavní otázkou, jestli vyhraje Kia, JAC nebo někdo další.
Možná je mnohem důležitější otázka, jestli dává větší smysl nové auto střední třídy, nebo několik let starý vůz, který ještě nedávno stál o stovky tisíc korun víc.
A právě tohle dilema mi začalo vrtat hlavou.
Kupuji auto, nebo pocit novoty?
Tohle je možná nejzajímavější otázka celého hledání.
Kupujeme auto?
Nebo kupujeme pocit nového auta?
Kupujeme vůz?
Nebo jistotu?
Kupujeme výbavu?
Nebo klid na několik dalších let?
Čím déle nad tím přemýšlím, tím méně mám pocit, že existuje správná odpověď.
Pokud mi někdo nabídne vůz s doloženou historií, pravidelným servisem a zbývající zárukou výrobce, začínám se ptát, jestli není rozumné podívat se i tímto směrem.
Škoda Octavia Combi z nabídky Mototechny
Co mi na zánovním autě pořád vadí
Aby bylo jasno.
Během jednoho týdne jsem se nestal fanouškem zánovních aut.
Pořád mám své pochybnosti.
Nevím, kdo auto používal.
Nevím, jak se k němu choval.
Nevím, jestli někde nečeká problém, který se objeví až za rok nebo dva.
Právě to mě stále táhne k novému autu.
Začínáte s čistým stolem.
A pokud má být auto pracovním nástrojem pro každodenní cesty po republice, není podobná jistota vůbec bezcenná.
Najednou neřeším jen značky
Na celé sérii mě začíná bavit jedna věc.
Původně jsem si myslel, že budu porovnávat automobilky.
Dnes už vím, že budu porovnávat mnohem víc.
Nové versus zánovní.
SUV versus kombi.
Emoce versus rozum.
A možná právě proto je celý proces zajímavější, než jsem čekal.
A co když celou dobu hledám špatně?
Ne, svůj názor jsem ještě nezměnil.
A ne, zatím netvrdím, že zánovní auto je lepší volba než nové.
Jen jsem si díky jedné zprávě položil otázku, kterou jsem si na začátku celé série vůbec nepoložil.
Musí být moje příští auto opravdu nové?
Dokud na ni nenajdu odpověď, nemohu být s výběrem hotový.
Ještě před měsícem bych odpověď znal okamžitě.
Dnes už si tak jistý nejsem.
Možná proto, že jsem konečně přestal porovnávat značky.
A začal přemýšlet o tom, co vlastně kupuji.
Příště
Do výběru se začínají hlásit další kandidáti.
A jeden z nich mě překvapil natolik, že jsem kvůli němu znovu otevřel seznam aut, který jsem už považoval za uzavřený.
Otázka pro čtenáře
Kdybyste dnes měli rozpočet kolem 600 tisíc korun, šli byste do zcela nového auta, nebo do zánovního vozu vyšší třídy? A hlavně proč?
