Článek
Václav – pro nás vždycky prostě strýc Vena.
Jinak typický obyvatel malé vesnice, traktorista v JZD, občasný hostinský. Žil sám v malé chalupě a jeho jedinými věrnými společníky byly po desetiletí alkohol a cigarety. Když přišel důchod, přinesl s sebou i krutý účet v podobě rakoviny plic.
Při mých pravidelných návštěvách v nemocnici jsem začal jeho život vidět v úplně novém světle. Vena totiž nevzpomínal na velké milníky, ale na tiché okamžiky promarněných šancí.
Snění na mezi a „chytrý kluk“, co nechtěl do školy
Vzpomínal, jak dokázal hodiny sedět na mezi a pozorovat krajinu. Právě tam si sliboval, že začne žít jinak. Že odloží cigaretu, najde si ženu, se kterou bude vysedávat na zápraží, a zbaví se područí alkoholu. Měl sny, ale nikdy nenašel sílu je realizovat.
„Jak to, že jsem nechtěl chodit do školy?“ ptal se mě s upřímným údivem a trochou hořkosti. „Vždyť vím, že jsem nebyl hloupý. Rád a hodně jsem četl, s matematikou jsem neměl problém. Proč jsem se tedy škole tak vyhýbal?“ Neuměl jsem mu odpovědět. V jeho otázce jsem ale slyšel tragédii tisíců lidí, kteří mají v hlavě nástroje k velkému životu, ale raději je nechají zrezivět v kůlně pohodlnosti.
Facka od „pozitivního myšlení“
Venova nemoc postupovala a fyzická bolest se mísila s tou psychickou. Jednoho dne jsem ho našel neobvykle rozčileného. Příčinou byla dcera jeho spolubydlícího na pokoji. Zatímco za tím starým pánem nikdo půl roku nepřišel, ona se najednou objevila s taškami jídla a hodinovou přednáškou o „pozitivním myšlení“.
Vena to nemohl vydržet. „Téměř hodinu ho přesvědčovala, jaké zázraky to udělá. Ale ani jednou se ho nezeptala, jak mu je nebo jestli něco nepotřebuje,“ sypal ze sebe. Ty její „řeči keci“ o pozitivitě mu v té chvíli nasvítily holou realitu jeho vlastního neštěstí.
„Obelháváme sami sebe, lžeme svému tělu,“ řekl tehdy větu, kterou si budu pamatovat navždy. „Kolikrát já v životě připíjel na zdraví alkoholem, který mě ničil? Kolikrát jsem s kamarády popřál ‚hodně zdraví‘ s cigaretou v puse? Lhali jsme si do kapsy a ani jsme se u toho nezačervenali.“
Vzkaz pro ty, co ještě mají čas
Strýc Vena brzy nato zemřel. Než odešel, několikrát mi kladl na srdce svůj poslední vzkaz, který už nebyl jen pro mě, ale pro každého, kdo je ochotný naslouchat:
„Řekni všem těm, kdo kouří a popíjejí, ať nelžou sami sobě. Doplatí na to zase jen oni sami – a ošklivě. Ale to už pro ně bude pozdě.“
Pochopil, že pozitivní myšlení bez pravdivého pohledu na vlastní chyby je jen další druh opia. Že skutečná moudrost není v tom, usmívat se na trosky svého zdraví, ale v tom, mít odvahu přiznat si pravdu dřív, než se ta pravda stane diagnózou.
Otázky k zamyšlení:
· Stalo se vám někdy, že vás snaha druhých o „pozitivní myšlení“ spíše rozčílila, protože ignorovala skutečnou podstatu problému?
· Kolikrát v životě si „lžeme do kapsy“ drobnými neřestmi, o kterých víme, že nám škodí, ale omlouváme je společenským zvykem?
· Věříte, že je možné najít sílu k životní změně i bez radikální rány osudu, nebo k opravdové upřímnosti k sobě samému potřebujeme až „nůž na krku“?
Otázky pro čtenáře
· Vzdělání: Co podle vás nejvíce demotivuje talentované děti, že raději volí „cestu traktoristy“ namísto rozvíjení svého nadání?
· O rituálech lži: Také vám přijde paradoxní přát si „na zdraví“ s alkoholem v ruce, nebo to vnímáte jen jako nevinnou společenskou zvyklost?
· O upřímnosti: Kdy naposledy jste si museli přiznat nepříjemnou pravdu o svém životním stylu, abyste se vyhnuli budoucí katastrofě?
· O pozitivním myšlení: Kde je hranice mezi zdravým optimismem a nebezpečným nalháváním si, že „všechno bude dobré“, i když pro to nic neděláme?
