Článek
Většinou jezdím autem. Jenže občas se stane, že vůz musí do servisu – ne na hodinu ani na den, ale třeba na celý týden. A tak jsem jednoho letního dne stál na autobusovém nádraží a čekal na spoj domů.
Cestujících nebylo mnoho. Většina z nás měla jen aktovku nebo lehký batoh. O to víc mezi námi vyčníval starší muž s pěstěným bílým plnovousem, který mi na první pohled připomínal Jana Wericha.
Bylo zřejmé, že necestuje nalehko. Pevné kožené boty, praktické kalhoty, bunda s kapsami a na zádech poctivá krosna. Pozornost však poutal hlavně klobouk. Ani velký, ani malý – připomínal skautský, ale se širší zadní krempou chránící krk před poledním žárem i deštěm.
Ačkoliv o pozornost nestál, stal se jejím přirozeným středem. Věkem mi byl blízký, měl stejně bílé vlasy i vousy jako já. Když jsem se na něj zadíval, napadlo mě, že přede mnou stojí osamělý poutník. Možná i proto jsem ho oslovil. V mládí jsem se krajinou toulal stejně rád.
Můj odhad byl přesný.
Oči se mu rozzářily a během několika minut jsme hovořili jako staří známí. Řidič uložil jeho krosnu do zavazadlového prostoru a my si našli dvě místa vedle sebe.
Zatímco já své tulácké období nechal v mládí, on se na dlouhé cesty vydal až ve stáří, po smrti své ženy.
Vyprávěl mi o prvních nesmělých výpravách českou krajinou. Postupně nabíral odvahu a dnes odchází z domova na celé léto. Ve městě má byt a garáž. Na sezónu uloží osobní věci do garáže, byt přenechá agentuře k pronájmu a na tři měsíce vyrazí bez pevného plánu. Po republice má síť vlastních útočišť a skrytých nocležišť. Některá ukrytá hluboko v lesích, jiná v pronajatých koutech venkovských usedlostí.
„Léto je léto,“ usmál se. „A léto je čas dobře žít.“
Pochopil jsem, čím na mě tolik zapůsobil. Šel z něj hluboký, nakažlivý optimismus a neochvějná víra v lidi.
„Škarohlídům se vyhýbám,“ vysvětloval. „Není jich tolik, jak by se zdálo. Jen spousta lidí neví, co vlastně chce a neuvědomuje si co už má. Býval jsem stejný. Když jsem začínal s touláním, byl jsem nemocný, slabý a ustrašený. Dnes je to pryč. Dokonce i lékař kroutí hlavou nad mou kondicí.“
Pak se na okamžik odmlčel:
„V Indii bývalo zvykem, že člověk po splnění svých životních povinností opustil dosavadní způsob života a vydal se na pouť bezdomoví. Myslím, že i v závěru života může člověk prožít ještě jeden plnohodnotný příběh. Jen musí pochopit, že má světu stále co předávat.“
Tento letní poutník své poselství měl. Fotografoval krajinu, květiny, historické památky, lidi i prchavé okamžiky všedního dne. Tvrdil, že kolem sebe vidí nečekaně mnoho krásy, lidské vstřícnosti a poctivé snahy prostě žít.
Když jsme se loučili, nemyslel jsem na jeho krosnu ani na lesní základny. Přemýšlel jsem o životní etapě, o níž mluvil – o období, kdy člověk už nehromadí, nesoutěží a nespěchá. Jen se dívá kolem sebe, učí se vidět podstatu a předává dál to, co pochopil.
Možná právě proto z něj vyzařoval takový klid.
Možná ho někde na perónu nebo na polní cestě potkáte i vy. Staršího muže se zvláštním kloboukem, rancem na zádech a jiskrou v očích. Pokud se tak stane, usmějte se na něj. Třeba vám připomene, že léto není jen kolonka v kalendáři, ale stav mysli. Stav, ve kterém člověk neztrácí chuť žít … a v němž ví, že s dobrým životem se nemusí čekat na zítřek.
