Článek
Dnes už vím, že jsem byl především pořádný hlupák. Ale tehdy jsem si připadal jako někdo, kdo má svůj život pevně v rukou. Na průmyslovce jsem patřil mezi kluky, které nikdo nepřehlédl. Měl jsem mohutnou postavu, sebevědomí na rozdávání a o svých schopnostech jsem nepochyboval.
Jenže ve třetím ročníku mě ze školy vyhodili.
Najednou bylo všechno jinak. Na učilišti se na mě dívali jako na zkrachovance. Pro bývalé spolužáky jsem přestal být někým zajímavým. A holky? Ty, které se se mnou dřív docela rády bavily, najednou dělaly, že mě nevidí.
To mě štvalo ze všeho nejvíc.
Když se respekt získává pěstmi
Potřeboval jsem někde dokázat, že pořád něco znamenám. Našel jsem si partu fotbalových fanoušků. Tam moje postava přišla vhod. Zvlášť když došlo na rvačku. Najednou jsem zase někam patřil. Lidé se mě báli a já si jejich strach vykládal jako respekt. Dokonce jsem byl přesvědčený, že jsem konečně našel sám sebe. Pak přišla jedna rvačka, při které jsem někoho zmlátil víc, než bylo zdrávo. Prošlo mi to. Jenže něco se přece jen stalo. Dozvěděla se o tom Adélka.
Byla to jediná holka, o kterou jsem doopravdy stál. A právě ona mi dala naprosto jasně najevo, že s násilníkem, jako jsem já, nechce mít nic společného. To bolelo víc než všechny rány, které jsem kdy dostal. Najednou mi přestalo být dobře. Špatně jsem spal, cítil podivnou tíseň a stále častěji sahal po alkoholu. Zkoušel jsem i marihuanu.
Před kamarády jsem dál dělal frajera. Ale když jsem zůstal sám, bylo mi mizerně.
Něco se pokazilo. A nejhorší bylo, že jsem vůbec nevěděl co.
Jeden nečekaný večer
Jednou jsem se zase vracel domů pořádně opilý. Už předem jsem si představoval, co mě čeká. Výčitky, hádky, rodičovské domlouvání. A já zase všem vysvětlím, že je to můj život a nikomu do něj nic není.
Cestou jsem potkal Káju, maminčina bratra.
Prohlédl si mě a hned poznal, v jakém jsem stavu. „Hele, já bych dneska domů ani nechodil. Zavolám mámě, že jsi přijel na návštěvu.“ Namítl jsem, co na to asi řeknou naši. „Potřebuješ si o sobě trochu v klidu popřemýšlet. To pochopí.“
A tak jsem místo dalšího víkendu s fotbalovou partou skončil u strýce. Druhý den mě nechal spát skoro do oběda. Přinesl mi jídlo a na stolek vedle postele položil několik papírů. „Nic nemusíš. Jen si to pořádně přečti. A trochu o tom přemýšlej. Třeba se ti změní život.“ Připadalo mi to legrační. Několik potištěných papírů má změnit můj život?
Poprvé jsem se pořádně podíval sám na sebe
Byla to vytištěná e-mailová korespondence. Nějaké úvahy o životě, o sebezáchově, o tom, proč lidé dělají právě to, co dělají, a proč si někdy sami ničí vlastní budoucnost. Zpočátku jsem tomu moc nerozuměl.
Pak mě zaujala jedna myšlenka.
Člověk se celý život snaží nějak obstát, zajistit si úctu, své místo ve světě, získat jistotu a spokojenost. Jenže někdy si přitom počíná tak, že ničí právě to, o co mu nejvíc jde.
Začal jsem přemýšlet.
Proč vlastně chodím s tou partou? Protože chci, aby mě někdo uznával.
A proč se pořád předvádím? Protože se bojím, že jinak nebudu pro nikoho důležitý.
Proč se peru? Protože mám sílu a chci ostatním ukázat, že se mě mají bát.
Jenže co jsem tím získal?
Vyhodili mě ze školy. Rodiče se za mě trápí. Kamarádi, o kterých jsem si myslel, že mě obdivují, mě vlastně potřebují hlavně jako rváče. A Adélka se mnou nechce mít nic společného. To má být úspěšný život?
Seděl jsem nad těmi papíry a najednou mi začalo docházet něco, co jsem předtím vůbec neviděl. Celou dobu jsem si namlouval, že jsem silný, svobodný a nezávislý. Ve skutečnosti jsem byl závislý na tom, co si o mně myslí ostatní. Nežil jsem podle sebe. Žil jsem pro jejich pozornost.
A čím víc jsem chtěl vypadat jako někdo výjimečný, tím víc jsem se podobal ostatním klukům z party.
Největší lež jsem říkal sám sobě
V těch papírech se opakovalo jedno zvláštní slovo. Sebeklam. Dočetl jsem se, že člověk někdy prožívá uspokojení, přestože jeho jednání ve skutečnosti zhoršuje jeho životní vyhlídky. Přesně to jsem dělal já. Když se mě ostatní báli, měl jsem radost. Ale získal jsem tím nějakou skutečnou jistotu? Lepší budoucnost? Něco, na čem by se dalo stavět?
Vůbec nic.
Když jsem se opil, na chvíli jsem zapomněl na problémy. Ale druhý den jich bylo ještě víc.
Když jsem před kamarády machroval, připadal jsem si důležitý. Jenže když jsem potřeboval někoho, kdo by mě měl opravdu rád, zůstal jsem sám.
To, co mi přinášelo okamžité uspokojení, mi současně ničilo budoucnost.
A já si ještě namlouval, jak skvěle žiju. Tehdy jsem snad poprvé doopravdy pochopil, že člověk nemusí být hlupák, aby dělal hlouposti. Někdy stačí, když si své vlastní hlouposti dokáže dostatečně přesvědčivě omluvit.
Najednou jsem se na sebe dokázal podívat jinýma očima. Bez obdivu. Bez výmluv. Ale také bez potřeby se nenávidět. Prostě jsem viděl, co ze mě je. A především jsem si uvědomil, že takovým člověkem vůbec nemusím zůstat.
Nemusel jsem změnit celý svět. Stačilo změnit směr.
Zbytek víkendu jsem hodně přemýšlel. O škole, o rodičích, o kamarádech. O Adélce. O tom, co vlastně od života chci.
Poprvé jsem si připustil, že být sám sebou neznamená dělat ostatním naschvály. Že svoboda není právo na každou hloupost. A že respekt se nemusí získávat strachem.
Především mi došlo, že mám před sebou mnohem víc možností, než jsem si dosud připouštěl.
Mohl jsem dál pokračovat v tom, co jsem dělal. A pravděpodobně skončit ještě hůř.
Anebo jsem mohl zkusit něco jiného.
Nikdo mě k tomu nenutil. Nikdo mi nic nezakazoval.
Bylo to poprvé, kdy jsem se rozhodoval skutečně sám za sebe. Nevěděl jsem, jestli se mi podaří všechno napravit. Ale věděl jsem, že se o to chci pokusit.
První zastávka se jmenovala Adélka
Nebudu tvrdit, že se ze mě během jediného víkendu stal dokonalý člověk. To by byla další lež.
Ale něco podstatného se skutečně změnilo.
Přestal jsem potřebovat dokazovat svou cenu tím, že ostatní ponížím nebo zastraším. Začal jsem přemýšlet o důsledcích svého jednání. A postupně jsem zjišťoval, že život může být mnohem zajímavější, když člověk nemusí pořád před někým něco hrát.
První opravdu krásnou odměnou byla Adélka. Tentokrát už jsem se nesnažil získat si ji předváděním. Chtěl jsem, aby poznala člověka, kterým se snažím být.
Podařilo se.
Později jsem dostudoval střední a dostal se na vysokou školu. Vystudoval jsem a začal budovat úplně jiný život, než jaký se přede mnou rýsoval v době mých fotbalových výtržností. Adélka se stala mou ženou. A když se nám narodila dcera, dostala také jméno Adélka.
Co mi řekla máma
Jednou, to už jsem studoval vysokou školu, mi maminka připomněla onen dávný víkend. Řekla mi, že jsem tenkrát na jaře snad musel potkat samotného Pánaboha. Protože podle ní jsem od strýce Káji přišel domů jako úplně jiný člověk. Nejspíš měla pravdu alespoň v tom, že se tehdy něco zásadního stalo. Nepotkal jsem Pánaboha.
Potkal jsem sám sebe. Možná poprvé v životě.
A nebylo to příjemné setkání. Ale bylo nesmírně důležité.
Co bych dnes poradil druhým?
S odstupem let bych chtěl každému, kdo má pocit, že se mu život nedaří, říct několik jednoduchých věcí. Přestaňte hrát divadlo před ostatními. Přestaňte předstírat, že je vám jedno, co si o vás kdo myslí, pokud se ve skutečnosti celý život snažíte získat jejich uznání. A hlavně přestaňte hrát divadlo sami před sebou.
Zkuste si někdy položit docela obyčejnou otázku: Pomáhá mi to, co právě dělám, budovat život, jaký bych opravdu chtěl žít? Nebo si jenom namlouvám, že jsem spokojený? Nehledejte hned odpověď, která se vám bude líbit.
Hledejte odpověď, která bude pravdivá. A až ji najdete, zkuste podle ní udělat jeden jediný krok.
Nemusí být velký. Ale musí být váš vlastní. Protože právě takový krok může změnit celý váš další život.
Poznámka autora
Tento příběh není smyšlený. Jeho původní podobu jsem před lety zveřejnil v knize Proč sebezáchova. Nedávno jsem měl možnost se s jeho vypravěčem po dlouhé době znovu setkat.
Dnes je z něj vysokoškolsky vzdělaný muž, který zastává významnou odbornou funkci na magistrátu města Ostravy. Má rodinu a na svůj někdejší životní obrat vzpomíná stále se stejným přesvědčením.
Když jsem mu navrhl, že bych jeho příběh mohl znovu zveřejnit, tentokrát pro širší veřejnost, bez váhání souhlasil.
A přidal větu, která podle mého názoru vystihuje smysl celého vyprávění:
„Kdyby můj příběh otevřel oči jedinému z těch kluků, stálo by to za to.“
Možná právě v této větě najdeme důležitý rozdíl mezi tím, čím chtěl být kdysi, a tím, kým se skutečně stal.
