Článek
Při své práci se setkávám s lidmi, kteří po cévní mozkové příhodě ochrnuli na jednu polovinu těla. Každý člověk je jiný a každý svou situaci prožívá jinak. Najednou mohou být obyčejné věci, které jsme dříve dělali automaticky, velkým úkolem.
Co vlastně znamená cévní mozková příhoda?
Cévní mozková příhoda, které běžně říkáme mrtvice, vzniká tehdy, když se část mozku přestane dostatečně zásobovat krví, nebo když v mozku dojde ke krvácení. Protože jednotlivé části mozku řídí různé funkce našeho těla, mohou být následky velmi rozdílné.
Někdo má ochrnutou ruku nebo nohu, jiný může mít potíže s řečí, pamětí, rovnováhou, polykáním nebo vnímáním prostoru. U některých lidí se může objevit také problém s vnímáním jedné poloviny těla či prostoru kolem sebe.
A právě tady může být naše každodenní péče velmi důležitá.
Několik tipů, které mohou pomoci
Všímejme si postižené strany
Člověk po mrtvici někdy nemusí svou ochrnutou stranu dostatečně vnímat. Může zapomínat na ruku při oblékání, přehlížet věci na jedné straně nebo se této části těla méně dotýkat.
Pokud je například ochrnutá pravá strana, můžeme některé osobní věci při vhodné situaci položit právě na tuto stranu. Může to být fotografie rodiny, knížka, kapesník nebo jiná oblíbená věc. Člověk tak má přirozenou příležitost obrátit pozornost i tímto směrem.
Tento postup je potřeba vždy přizpůsobit konkrétnímu člověku a jeho schopnostem. Nejde o to mu něco zbytečně komplikovat. Především musíme myslet na bezpečí – například signalizační tlačítko pro přivolání pomoci musí být vždy dobře dostupné.
Zkusme člověka oslovovat i z postižené strany
Když za ním přijdeme, nemusíme automaticky stát jen u jeho zdravé strany. Pokud je to pro něj bezpečné a zvládá to, můžeme ho oslovit i z postižené strany a dát mu čas, aby se za námi otočil.
Někdy potřebuje člověk po mrtvici více času na zpracování toho, co slyší a vidí. Nemusíme tedy hned opakovat otázku nebo odpovídat za něj.
Chvíle ticha může být velmi důležitá.
Pomáhejme mu vnímat jeho tělo
Při oblékání můžeme například jemně upozornit na postiženou ruku:
„Pojďme najít ještě váš druhý rukáv.“
Při hygieně můžeme člověka podle jeho možností vést k tomu, aby si uvědomoval i postiženou část těla.
Důležité je také dbát na správnou polohu těla a postižené končetiny. S ochrnutou rukou zacházíme opatrně – nikdy za ni člověka netaháme ani ji násilně nezvedáme. Správný způsob polohování a manipulace je vždy nejlepší konzultovat s fyzioterapeutem nebo zdravotnickým týmem, který zná konkrétní stav člověka.
Dávejme možnost zapojit zdravou i postiženou stranu podle možností člověka
Nemusíme všechno udělat za něj. Pokud zvládne sám držet žínku, učesat se, vybrat si oblečení nebo uchopit nějaký předmět, dejme mu prostor.
Někdy je pro nás jednodušší udělat věc sami, protože je to rychlejší.
Ale pro člověka může být nesmírně důležité zažít pocit:
„Ještě to zvládnu.“
I malý úspěch může být velkým krokem.
Při jídle a běžných činnostech mysleme na prostor kolem něj
Pokud má člověk potíže s vnímáním jedné strany, může se stát, že si nevšimne části talíře, předmětu na stole nebo věci položené vedle něj.
Můžeme ho jemně upozornit a dát mu možnost, aby si toho všiml sám.
Nejde o neustálé opravování. Spíš o laskavé vedení a podporu.
U člověka, který má potíže s polykáním, je ale potřeba vždy dodržovat doporučení zdravotnického týmu a nepodávat mu jídlo nebo tekutiny způsobem, který mu nebyl doporučen.
Mysleme na bezpečí
Po mrtvici může být člověk nejistý při chůzi nebo přesunu, může mít horší rovnováhu, slabost končetiny nebo problémy s vnímáním prostoru.
Proto je důležité nespěchat a nepodporovat člověka k pohybu způsobem, který není bezpečný.
Při přesunech a chůzi se řiďme doporučením fyzioterapeuta a individuálním plánem péče. Pomoc není o tom člověka někam co nejrychleji dostat, ale umožnit mu pohybovat se co nejbezpečněji a podle jeho možností.
Mluvme s člověkem, ne o něm
Možná je to úplně nejdůležitější rada.
Člověk po mrtvici může mít potíže s řečí, může odpovídat pomalu nebo nemusí být vždy schopen říct, co potřebuje. To ale neznamená, že nerozumí nebo že nemá co říct.
Řekněme mu, co budeme dělat.
Ptejme se.
Počkejme na odpověď.
A hlavně – mluvme s ním stejně důstojně jako s kýmkoliv jiným.
Nezapomínejme na jeho pocity
Při péči někdy máme tolik práce, že zapomeneme, jak velkou změnou si člověk po mrtvici prochází.
Najednou je odkázaný na pomoc druhých při věcech, které celý život zvládal sám. Může cítit bezmoc, stud, vztek, smutek nebo strach.
Nemusíme vždy hledat správná slova.
Někdy stačí říct:
„Nespěcháme, máme čas.“
Nebo jen být chvíli vedle něj.
A ještě jedna důležitá věc
Tyto tipy vycházejí z mých zkušeností z práce, z kurzů, které jsem absolvovala (například BS), a také z informací dohledaných v odborné literatuře a materiálech věnovaných péči o lidi po cévní mozkové příhodě.
Nejsou náhradou za individuální doporučení lékaře, fyzioterapeuta, ergoterapeuta nebo dalšího odborníka. Každý člověk po mrtvici je jiný a potřebuje trochu jiný přístup.
A možná právě proto je naše práce tak důležitá.
Protože někdy nejde jen o to člověku pomoci.
Jde také o to pomoci mu znovu objevit, co všechno ještě dokáže.
Dát mu čas.
Podpořit ho.
Nechat ho udělat to, co ještě zvládne sám.
A hlavně mu dát pocit, že přes všechno, co se změnilo, je pořád člověkem, který si zaslouží naši úctu, trpělivost a laskavost.
