Článek
Sedím v kavárně COFFEE & BOOKS, která si mě získala svou útulností. Je to jedno z těch míst, kde člověk na chvíli zapomene na spěch všedních dní. Ve vzduchu se mísí vůně kávy s vůní knih a kolem mě jsou příběhy – některé ukryté mezi stránkami, jiné právě vznikají u stolů.
Lidé se zde setkávají, smějí se, svěřují se, mlčí… Možná si ani neuvědomují, že i oni právě píší své vlastní příběhy. Příběhy tvořené obyčejnými okamžiky, pohledy a především slovy.
Knih je tu tolik, že bych si nejraději neodnesla jen jednu. Každá v sobě ukrývá jiný svět, jiné emoce, jinou cestu. A přesto mě dnes nejvíce oslovila věta napsaná na stěně:
„Každý den svými slovy tvoříš svět.“
Možná právě tato slova mě přivedla k zamyšlení.
Často si neuvědomujeme, jakou moc naše slova mají. Vyslovujeme je někdy bez přemýšlení, v návalu emocí, ze zlosti, zklamání nebo bolesti. A přitom slovo, které pro jednoho znamenalo jen okamžik, může druhý nosit v sobě celé roky.
Slova dokážou pohladit. Dokážou dát naději člověku, který už žádnou nevidí. Mohou být oporou ve chvíli, kdy se všechno ostatní zdá příliš těžké. Jediná laskavá věta může někomu připomenout, že na světě není sám. Že je viděn. Že je důležitý. Že na něm záleží.
Ale slova dokážou také zranit.
Někdy možná více než cokoli jiného.
Fyzická bolest se často časem zahojí. Rána zmizí a zůstane jen jizva. Ta, kterou způsobí slova, však nemusí být vidět. Přesto může bolet dlouho. Někdy celé roky. Člověk si možná už nepamatuje, co měl ten den na sobě nebo kde přesně stál. Ale pamatuje si větu, která ho ponížila. Slova, která mu vzala jistotu. Větu, po které začal pochybovat o své hodnotě.
A možná právě proto bychom měli být opatrní nejen v tom, co říkáme, ale také jak to říkáme.
Neznamená to, že si máme všechno nechávat pro sebe nebo že nemáme být upřímní. Upřímnost je důležitá. I pravda se ale dá říct s respektem, laskavostí a empatií. Můžeme vyjádřit svůj názor, aniž bychom druhého zranili. Můžeme nesouhlasit, aniž bychom ponižovali. Můžeme být pravdiví, aniž bychom byli krutí.
Každé slovo, které vyslovíme, se může stát součástí světa někoho jiného.
Možná nikdy nezjistíme, jak moc naše věta ovlivnila člověka, kterému byla určena. Možná jsme někomu jednou větou dodali odvahu. Možná jsme někomu pomohli vydržet další den. A možná jsme někoho zranili, aniž bychom si uvědomili, jak hluboko naše slova dopadla.
Proto bychom měli slovy šetřit ne tehdy, když máme co říct, ale tehdy, když bychom jimi mohli zbytečně ublížit.
Sedím v kavárně plné knih a přemýšlím, kolik příběhů kolem mě právě vzniká. Kolik vět bude dnes vysloveno. Kolik z nich přinese radost, úsměv nebo pocit bezpečí. A kolik jich možná zůstane v něčím srdci déle, než jejich autor zamýšlel.
Každý den svými slovy tvoříme svět.
Tvoříme svět svých blízkých, lidí, které potkáváme, i těch, které známe jen na okamžik. A je jen na nás, zda budou naše slova místem, kam se druzí budou chtít vracet.
Proto mluvme s láskou.
S respektem.
S empatií.
Protože nikdy nevíme, jaký boj člověk vedle nás právě vede. A někdy může být právě naše slovo tím, co ho zraní.
Nebo tím, co ho zachrání.
