Článek
Jsou chvíle, kdy už medicína nedokáže nemoc vyléčit. Přesto však stále zbývá to nejdůležitější – lidskost, blízkost a láska. Právě o tom je paliativní péče. Nejen o tlumení bolesti, ale především o tom, aby člověk nemusel odcházet sám.
Ve své práci se bohužel často setkávám s tím, že když se blíží závěr života, návštěvy rodiny začnou ubývat. Někdo přijde jen na pár minut a rychle odejde. Jiný zůstává stát opodál, jako by nevěděl, jak se přiblížit. A někteří už nepřijdou vůbec.
Nesoudím je.
Vím, že sledovat odcházení milovaného člověka je jedna z nejtěžších životních zkoušek. Je to bolest, na kterou nás nikdo nepřipraví. Někdy slýchám věty: „Stejně už mě nevnímá.“ Nebo: „Nechci, aby mě takhle viděl.“ Jsou to slova plná strachu, bezmoci a smutku.
Jenže když si povídám s pacienty, kteří jsou na sklonku svého života, velmi často od nich slyším něco úplně jiného.
„Nechci na to být sama.“
„Přála bych si, aby tu někdo byl.“
„Kéž by mě někdo držel za ruku.“
To jsou přání, která nevyžadují léky ani složité přístroje. Jen lidskou přítomnost.
Často máme pocit, že člověk v terminálním stadiu už nereaguje, že nás neslyší nebo nevnímá. Ale velmi často tomu tak není. I když už nedokáže otevřít oči, promluvit nebo stisknout ruku, jeho vnímání může být stále přítomné.
Každý dotek.
Každé pohlazení.
Každé vyslovené slovo.
Každý klidný hlas.
To všechno může být tím posledním, co si odnese.
Říká se, že sluch odchází jako poslední. Proto má smysl dál mluvit. Vyprávět společné vzpomínky. Poděkovat. Říct „mám tě rád“, „mám tě ráda“. Přečíst oblíbenou knihu. Pustit hudbu, kterou měl rád. Sedět v tichu a jen držet za ruku.
Nemusíme hledat správná slova. Ta nejdůležitější totiž často nejsou vyslovena. Někdy úplně stačí být.
Pamatujme, že před námi neleží jen pacient.
Leží tam člověk.
Maminka. Tatínek. Manžel. Manželka. Dcera. Syn. Babička. Dědeček. Přítel.
Člověk, který celý život miloval, pracoval, smál se, staral se o druhé a byl tu pro své blízké ve chvílích, kdy ho potřebovali.
Možná právě teď nastal okamžik vrátit mu tuto lásku zpět.
Doprovod na poslední cestě je jedním z největších darů, které můžeme druhému člověku dát. Není snadný. Bolí. Zanechá v nás prázdné místo. Ale zároveň je to chvíle, na kterou se nezapomíná. Chvíle, kdy svou přítomností říkáme: „Nejsi v tom sám. Jsem tady s tebou až do konce.“
A právě to může být tím největším projevem lásky.
Děkuji z celého srdce všem rodinám, které navzdory vlastní bolesti najdou sílu být svým blízkým nablízku. Děkuji všem, kteří sedí u lůžka, drží za ruku, hladí po vlasech, tiše pláčou a přesto neodcházejí.
Děkuji i těm, kteří se teprve učí překonat svůj strach. Vím, že to není jednoduché. Nikdo z nás není na takové chvíle připraven.
A velké poděkování patří také všem zdravotníkům, lékařům, sestrám, ošetřovatelům, pečovatelům, pracovníkům hospiců i paliativních týmů. Každý den jsou oporou nejen pacientům, ale i jejich rodinám. S obrovskou pokorou, trpělivostí a lidskostí doprovázejí tam, kam už nikdo jiný nemůže.
Odcházení je součástí života.
A i když mu nedokážeme zabránit, můžeme udělat jednu nesmírně důležitou věc.
Aby na něj nikdo nemusel být sám.
