Článek
Svou každodenní práci věnuji lidem, kteří už potřebují pomoc druhého člověka. Je to práce, kterou mám opravdu ráda. Dělám ji s úctou, trpělivostí a hlavně srdcem. Každý den se snažím nezapomínat, že přede mnou není jen „klient“, ale především člověk se svým příběhem, strachem, bolestí, vzpomínkami i důstojností.
Možná právě proto mě v poslední době čím dál víc bolí jedna věc.
To, jak se někteří lidé, o které pečujeme, chovají k nám.
O domovech pro seniory se často mluví v souvislosti s tím, jak se personál chová ke klientům. A je to správně. Každý člověk si zaslouží důstojné zacházení, respekt a laskavost. Pokud někde personál svou práci nezvládá lidsky, je potřeba o tom mluvit.
Ale možná bychom měli na chvíli otočit pohled i na druhou stranu.
Protože i ten, kdo pečuje, je člověk.
Člověk, který ráno přijde do práce a celý den někomu pomáhá. Pomáhá vstát z postele, obléct se, umýt se, najíst se. Podává léky, uklízí, doprovází, naslouchá. Někdy několikrát za sebou vysvětluje stejnou věc. Někdy utírá slzy. Někdy drží za ruku člověka, který se bojí. A někdy jde domů úplně vyčerpaný, přestože se snaží, aby to na něm nikdo nepoznal.
A přesto se občas místo obyčejného „děkuji“ dočká křiku, urážek, výčitek nebo schválností, které mu práci zbytečně komplikují.
Neříkám, že se to děje všude. A rozhodně ne všem.
Mnoho našich klientů umí poděkovat, usmát se, pochválit, říct milé slovo. A možná si ani neuvědomují, jak moc taková maličkost dokáže člověku, který o ně pečuje, změnit celý den.
Ale jsou i lidé, kteří postupně začali považovat péči za něco, na co mají automaticky nárok. Jako by člověk před nimi nebyl člověkem, ale někým, kdo tu prostě musí být. Musí přijít. Musí posloužit. Musí snášet všechno.
Jenže nemusí.
Ano, jsme tam kvůli vám. Ano, naše práce je pomáhat. Ano, chápeme, že stárnutí přináší bolest, bezmoc, nemoc, strach, ztrátu soběstačnosti a někdy i změny nálad nebo chování, kterým člověk sám nemůže úplně poručit.
To všechno víme.
A právě proto se snažíme mít pochopení.
Ale pochopení neznamená, že člověk musí snášet všechno.
Stejně jako si člověk, o kterého pečujeme, zaslouží úctu, zaslouží si ji i ten, kdo o něj pečuje. Stejně jako má právo na důstojnost ten, komu pomáháme, má ji i ten, kdo pomoc poskytuje.
Možná bychom si měli připomenout jednu jednoduchou věc: to, že někomu pomáháme, neznamená, že jsme méně hodnotní než on.
Jsme na stejné lidské úrovni.
Jeden z nás dnes potřebuje pomoc. Druhý ji dnes poskytuje. Zítra to může být úplně jinak.
A tak bych si přála, aby se v domovech pro seniory nemluvilo jen o tom, jaký má být personál ke klientům. Přála bych si, aby se učilo i to, jak být klientem k personálu.
Někdy totiž stačí opravdu málo.
„Děkuji.“
„Prosím.“
„Vidím, že toho máte hodně.“
„Můžu vám nějak pomoct?“
„Dnes jste se o mě hezky postarala.“
Možná jsou to obyčejná slova. Ale pro člověka, který celý den rozdává svou energii druhým, obyčejná nejsou.
A ještě něco.
Za každým pracovním oděvem je člověk. Má svoje starosti, svoje bolesti, svoje děti, svoje rodiče, svoje špatné dny. Také může být unavený. Také může mít někdy chuť plakat. Také potřebuje cítit, že jeho práce má smysl.
Protože péče je vztah mezi lidmi.
A vztah nemůže fungovat jen jedním směrem.
Nemusíme si navzájem všechno odpouštět jen proto, že jsme každý na jiné straně péče. Nemusíme mlčet, když nám někdo ubližuje. Ale můžeme se k sobě zkusit chovat tak, jak bychom si sami přáli, aby se jednou někdo choval k nám.
S úctou.
S pochopením.
A především jako k člověku.
