Článek
Na představení Pořád jsem to já jsem šla jako divák. Ale zároveň jsem ho vnímala i očima pečovatelky. Očima člověka, který se každý den setkává se stářím, nemocí, bezmocí, ztrátou paměti i soběstačnosti. A především s lidmi.
Po skončení představení jsem odcházela s mnoha myšlenkami a emocemi. Některé chvíle ve mně zůstaly ještě dlouho. Přemýšlela jsem o tom, jaké to musí být, když člověk postupně ztrácí sám sebe. Když už si někdy nevzpomene, kdo jsme. Když potřebuje pomoc s něčím, co celý život zvládal sám. Když se jeho svět začne zmenšovat.
A přesto…
Pořád je to člověk. Pořád jsem to já.
Tato věta se mě hluboce dotkla.
Jako pečovatelka se každý den setkávám s lidmi, kteří už potřebují pomoc s běžnými věcmi. S hygienou, oblékáním, jídlem nebo pohybem. Někdy se člověk může v každodenním spěchu začít dívat na tyto činnosti jen jako na úkony, které je potřeba zvládnout. Ale za každým tímto úkonem je člověk. Člověk, který má za sebou celý život.
Člověk, který možná vychoval děti. Miloval. Pracoval. Smál se. Plakal. Překonával těžké chvíle. Měl své sny, starosti i radosti.
A i když dnes potřebuje pomoc, nic z toho mu nikdo nemůže vzít.
Někdy si říkám, jak snadno můžeme zapomenout, že před námi není jen nemoc nebo diagnóza. Není před námi jen „klient“ nebo „pacient“. Je před námi člověk. Člověk, který možná už nedokáže říct, co potřebuje, ale stále může cítit náš přístup. Náš hlas. Naši trpělivost. Naši něhu.
Možná si někdy nepamatuje naše jméno, ale může si pamatovat pocit, který v nás měl.
A právě proto věřím, že naše práce má hluboký smysl.
Péče pro mě není jen pomoc s tím, co člověk sám nezvládne. Péče je také respekt. Trpělivost. Lidskost. Je to schopnost zastavit se u člověka, i když máme mnoho práce. Podívat se mu do očí. Usmát se. Promluvit laskavě. Dát mu pocit, že je stále důležitý.
V souvislosti s paliativní péčí si stále více uvědomuji, jak důležité je zachovat člověku důstojnost až do konce života. Paliativní péče pro mě není jen o odcházení. Je také o životě, který ještě trvá. O tom, aby člověk nebyl sám. Aby měl možnost být slyšen. Aby jeho přání a pocity měly význam.
Aby byl stále vnímán jako člověk.
Představení ve mně otevřelo i otázku, kterou si možná někdy klademe všichni: Kdo jsem, když už nemohu dělat to, co jsem celý život dělal? Kdo jsem, když potřebuji pomoc? Když zapomínám? Když se mění moje tělo?
Myslím si, že odpověď je jednoduchá, i když život někdy přináší velmi těžké chvíle.
Jsem stále člověkem.
A zasloužím si lásku, úctu a důstojnost.
Jako pečovatelka si z představení odnáším především jedno velké uvědomění. Nikdy bychom neměli zapomenout, že i když člověk ztrácí své schopnosti, neztrácí tím svou hodnotu.
Možná už nedokáže chodit. Možná už nedokáže mluvit. Možná si nepamatuje naši tvář.
Ale pořád potřebuje cítit, že je přijímaný.
A tak si po tomto představení ještě více uvědomuji, proč svou práci dělám. Ne vždy je lehká. Někdy je fyzicky i psychicky náročná. Někdy člověk odchází domů unavený. Ale pak přijde malý okamžik – úsměv, stisk ruky, pohled, tiché „děkuji“ – a člověk ví, že to má smysl.
Protože pečovat znamená mnohem víc než pomáhat.
Znamená být člověku nablízku ve chvíli, kdy už mnoho věcí sám nezvládne.
A možná právě tehdy, když člověk nejvíce ztrácí, potřebuje nejvíce cítit, že je stále viděn.
Že je stále důležitý.
Že je stále milován.
Pořád jsem to já.
