Článek
Nicanor Parra (1914–2018) patří mezi nejdůležitější latinskoamerické básníky 20. století, známý je zejména pro svůj přístupný básnický styl „antipoezii“, která oponovala pompézní a metaforické poezii. Parra jako samozvaný antibásník hlásal zpřístupnění umění pro všechny a po vzoru Shakespeara míchal tzv. vysoké a nízké formy kultury. Shakespearova Krále Leara nakonec z angličtiny i přeložil. Mimo poezie, byl profesorem fyziky a matematiky téměř čtyřicet let. Jeho 103 let dlouhý život znamenal i nadstandardně dlouhé tvůrčí období, během kterého se nebál experimentovat s vizuální stránkou poezie či ekopoezií. Je nositelem nejvýznamnějších ocenění literárního světa Latinské Ameriky a Španělska (Cervantesova cena a Premio Reina Sofia), několikrát byl nominován na Nobelovu cenu, na což ironicky odpověděl básní, že Nobelovu cenu by měl dostat, ale za čtení.
Nicanor Parra věřil, že jazyk poezie se nemá lišit od běžného hovorového jazyka. Problémy obyčejného člověka se staly jeho ústředním tématem. Svého krajana a nositele Nobelovy ceny Pabla Nerudu nazýval zpěvákem a řekl: „nechte zpívat ptáky – básník mluví“. Antipoezie je anti právě vůči poezii Nerudy, poezii velkého básníka, poezii metafory a poezii, která touží být transcendentní. V tomto směru osvobodil básnický jazyk pro příchozí generace básníků, což platí až dodnes. V jeho vidění světa se obrací taky ke Kafkovi, který ho inspiruje černým humorem. Spolu se dívají do propasti a navzdory úzkosti si vybírají smích. Kafkovi a Parrovi antihrdinové nenabízejí řešení, jak se zachránit, a ironická transcendence spočívá v hlubším pochopení antihrdinství – v humorném postoji k nezbytnému lidskému údělu:
Už nemám, co bych řekl,
vše, co jsem chtěl říct,
už bylo tolikrát řečeno.
…
Jen jedna věc je jistá:
Tělo se hemží červy.
Antipoetická akce
Parrova druhá básnická sbírka Básně a antibásně (1954) je dnes již kultovní. Rozešel se v ní s převládající poetikou, ale také navázal na určité formy zapomenuté orální a folkové tradice a zmodernizoval je. Po jejím vydání ji okamžitě překládali američtí beatnici Ginsberg a Ferlingetti. Parra dokázal, že poezie může rebelovat a znesvěcovat a stále si zachovat poetičnost. Že poezie je živou entitou, která reaguje na potřeby doby a také, že oponování určité formě poezie neznamená její zavržení, ale pouze aktualizaci potřebnou pro přežití poezie jako takové v moderní společnosti.
Z mé přednášky na Universidad Católica v Santiagu
Parra se narodil v hornaté vesničce San Fabián de Alico jako nejstarší syn učitele a švadleny. Měl sedm sourozenců, které všechny přežil. Téměř všichni se vydali uměleckou cestou a Roberto a Violeta Parra dodnes představují nejvýznamnější jména v chilském národním folkloru. Se sestrou Violetou měl Nicanor obzvlášť blízký vztah, byl pro ni vzorem a velmi se přičinil na jejím celkovém směřování a uměleckém formování. Nakonec byla Violeta první Latinoameričankou vůbec, která vystavovala v Louvru, její život však skončil sebevraždou, předčasně, ve čtyřiceti devíti letech.
Rodina Parra je dodnes v Chile kultovní, proto jsem před setkáním s Parrovou dcerou, známou rockovou zpěvačkou, a jeho vnoučaty cítila nemalou trému a respekt. Jeho rodina ke mně však nemohla být milejší a bylo moc hezké vidět, že před kapitalizací preferují zachování Parrova odkazu jemu blízkým stylem. Díky jejich velkorysosti jsem navštívila i Parrův přímořský domov, kde strávil poslední roky života v malé vesničce Las Cruces, asi dvě hodiny od Santiaga.
Zde leží pohřben na své zahradě s výhledem na nekonečnost oceánu. Jeho tělo pokrývají květiny, ne kameny. Jediné, co značí smrt je bílý dřevěný kříž. Neumím si představit nic víc antipoetické.
Jasně – odpočívej v pokoji
A co vlhkost?
Co mech?
Co tíha náhrobku?
A co ožralí hrobaři?
Hrob Nicanora Parry
Las Cruces
Velké množství akademiků, knihkupců a umělců, které jsem zde během dvou měsíců potkala mi sdělilo, že Parru navštívili v jeho domě v Las Cruces. Přišlo mi to až neuvěřitelné – buď mám nějaké kosmické štěstí na tyto lidi nebo si zde Parra zval polovinu intelektuálů ze Santiaga. Myslím, že pravda bude někde mezi. Prý byl přísný, zastrašující. Od svých návštěvníků očekával absolutní pozornost a bystrost, často měřil jejich intelekt a ukazoval svůj. Občas, když měl v domě lidí méně, zjemnil, upustil masku a odhalil svou něhu, často vzpomínal na Violetu a matku. Jeden z jeho pravidelných návštěvníků mi vyprávěl příhodu, jak mu poprvé instaloval počítač s internetem. První věc, kterou devadesátiletý Parra udělal? Vygooglil své jméno. Potom tak často dělal a porovnával počty výsledků s ostatními chilskými básníky a přitakával si, že nikdo na něj nemá.
Z básně Epitaf:
Ani moc chytrý, ani zcela hloupý,
Prostě jsem byl, co jsem byl:
Směska z octa z jedlého oleje,
Plátek andělsko-zvířecí tlačenky!
Použité překlady básní jsou od Petra Zavadila.
