Tváří v tvář Chile: jak se v zemi střetává poezie a politika

„Nikdy jsem neopustil děsivé Chile,“ napsal Enrique Lihn v jedné své básni a Nicanor Parra zas kriticky popsal Chile jako „pouhou krajinku, nikoli zemi“. Zdá se víc než spravedlivé, aby Chile popisovala slova jejích básníků, nakonec se jich tam rodí nadprůměrně počtem i kvalitou – v zemi, kterou lemuje oceán, poušť a jižní pól, a jež se nám jeví z naší perspektivy jako konec světa, se mohou pyšnit dvěma Nobelovými cenami za literaturu, přičemž básnířka Gabriela Mistral byla vůbec první Latinoameričanka, která tuto cenu obdržela. O Chile se i proto často mluví jako o zemi básníků.

Právě (anti)poezii básníka Nicanora Parru se věnuji již několik let a bylo mi jasné, že její plný rozměr pochopím pouze v jejím rodišti, s nímž je silně spjata jazykem i kulturně. To, jestli se mi to podařilo, se pokusím zmapovat v této blogové mini sérii, jež bude doufám sloužit nejen jako rozbor mých vzpomínek, dojmů a zkušeností, ale i jako přiblížení chilských reálií (a poezie) Středoevropanovi.

Parrův verš „arriba los de abajo“ tedy „nahoru, vy tam dole“, se mi z paměti vynořil již na cestě z letiště do čtvrti Lastarria v hlavním městě Santiago de Chile, která mi měla být na následující dva měsíce domovem.

Do Santiaga jsem přiletěla 4. září 2022, v den, kdy se ve celonárodním plebiscitu rozhodovalo, zda Chile změní svou ústavu, kterou si nese ještě z dob diktátorských, z 80. let 20. století. Přestože drtivá většina populace vnímá tento politický suvenýr diktátora Augusta Pinocheta jako problém, jeho navrhovanou variantu také zcela jasně odmítli (62 procent). Tato nová ústava by byla nepochybně tou nejprogresivnější ve světě, ukotvovala by práva genderové rovnosti, ochrany životního prostředí nebo domorodých obyvatelů Mapuche. Ve své progresivnosti však zapomněla do procesu tvorby přizvat i hlasy z opačného politického spektra – pravice, která má v krajině dlouhou tradici.

Chile, tak jako drtivá většina zemí Latinské Ameriky, trpí propastí mezi bohatými a chudými. Mladí Chilané chtějí postupovat rychle a liberálně, jsou ale brzděni realitou, kterou zde vytvořila právě extrémně pravicová vláda Pinocheta a jeho ekonomický pokus s neoliberalismem. Extrémní privatizace dnes znamená, že dobré střední i vysoké školy jsou zpoplatněny a studenti či jejich rodiče se tedy zadlužují na celé životy. Skupina několika rodin zde již léta drží většinu ekonomického kapitálu a zdravotní péče taky není zadarmo.

Jedním ze zavádějících odkazů podporovatelů pravice je, že Pinochetovy neoliberální ekonomické pokusy udělaly z Chile nejrozvinutější zemi Jižní Ameriky. Dnes při pohledu na hlavní město je však jasné, že jde pouze o ozvěny z minulosti. Cesta z letiště do jakéhokoliv města často odhaluje ošklivé skutečnosti, na které turisté i místní rádi zapomínají nebo obrací své pohledy jinam. Kilometry dlouhé vyschlé koryto řeky Mapocho lemují svépomocně vyrobené přístřešky, historické budovy zdobí graffiti, které odkazují k masovým protestům, známým jako estallido social.

Na pozadí všech těchto symbolů, odkazů, ale i samotné atmosféry Santiaga, kterou nelze cítit ze Střední Evropy, mi bylo jasné, že v Chile nelze psát poezii bez schopnosti vnímat sociální otázky. Tady se kolem nich totiž všechno točí a je všude přítomna. A to i v bohatých částech Santiaga jako Lo Barnechea, plné velkých vil s ostnatými dráty a smutně vypadajícími hlídacími psy. Movití lidé si zde díky policejním hlídkám, dokonalým trávníkům a německým autům vytvořili iluzi, že žijí v bohaté a prosperující zemi. Stačí se však svézt 20 minut do středu hlavního města a jejich kroky budou provázet lidé, jejichž existence je děsí víc než fakt, že v Chile je většina vody v privátním vlastnictví i 40 let poté, co tak Pinochet rozhodl v klíčové části ústavy, Národním vodním zákoníku.