Článek
Milá mladá „psycholožko“, možná nejsem Tvůj politik, ale vnímám potřebu vyjádřit podporu Tvé mladistvé touze (nevykám Ti, protože nevnímám, že bys byla někdo cizí, na druhé straně). Náhodou jsem narazil na komentář k Tvému textu. Šlo o umírněnější komentář z pera zakladatele tohoto blogu, do něhož jsi s důvěrou vstoupila. Komentář zakladatele blogu vnímám velmi pozitivně, srovnám-li jej s komentářem jakési přispěvatelky, která se nazvala „Lenya“. Autor blogu, chápu-li to dobře, se distancoval od emočního stylu reakce na Tvé svěření ze strany paní „Lenyi“. Přesto v něčem zůstal, v logické stránce reakce, na straně oné přispěvatelky. Oba zdůraznili svoji potřebu, abys nejen psala, ale i se zapojila do situace veřejného života, o němž píšeš. Mě osobně Tvé psaní přijde samo jako velmi zásadní a je to pro mě již dostatečný politický projev. Nechci po Tobě, abys založila politickou stranu. Myslím, že to nemusí být v Tvých silách, ač to jistě je v Tvých tužbách.
Myslím, že očekávání, těch kdo Ti odpověděli, že založíš svoji stranu, je jakýsi mesiášský komplex (komplex právě těch, kdo ti odpovídali). Tedy, zejména ve vztahu k „Leny“ vnímám, že jde o to, že je očekáván příchod nového proudu skrze mladé. Ten „vítr“ očekávají „staří“.
Vůči Vám paní „komentátorko Leno“ vznáším otázku: „co jste psala a konala Vy ve svých 19ti letech?“. Neznám Vás, možná bych byl překvapen. Jisté je, že pokud by se Vám podařilo naplnit Vaše dobré úmysly ve Vašich 19ti letech, možná byste dnes nemusela psát tak příkrý dopis tak mile upřímné slečně.
Pro Tebe „psycholožko“ mám jednu podporu. Zamysli se se mnou nad tím, zda v reakcích na Tvé psaní je čitelné, že by kdokoliv z Tobě odpovídajících založil sám svoji politickou stranu. Že by kdokoliv z nich dělal více než to, že něco píše (tak jako já … i mě mrzí, že nedokážu víc, ale nevyčítám to Tobě). Mám takový pocit, že když Ti „Leny“ vyčítá „skuhravost“, vyčítá sama sobě, že nikdy neudělala více. Chtějí po Tobě novou politickou stranu. Vyčítají Ti, že čekáš, že to udělá někdo z nás starších a připraví Ti podmínky pro život, abys se nemusela angažovat. Ale založili jste Vy stranu, Vy, kdo jste okomentovali příspěvek čerstvě zletilé dívky? Kde jsou Vaše zásluhy a podpora pro mladé? Kde je Vaš vize? Je jí odsudek ideálů mládí pro zažitou tvrdost reality? Tvrdost reality je tak veliká, jak mělká je touha po ideálech života (jak mělká je paměť tužeb mládí). Prosím, máte-li na to, zastyďte se, omluvte se a nehanobte mladou duši za to, že touží po tom v co Vy jste přestali věřit. Neházejte jí klacky pod nohy, neumíte-li jí pomoci a pochopit.
Nechci Ti „psycholožko“ házet klacky pod nohy, ale vím, že Ti nemohu pomoci plně v Tvých touhách. Jak bych to chtěl. Jsou to v mnohém mé touhy. Neumím pomoci sám sobě v tomto světě. A tak to budeš mít i Ty. V tom se shoduji s těmi dvěma lidmi, kdo na Tebe reagovali, a já s nimi bytostně nesouhlasil. Spolu s nimi musím souhlasně říci „je to holka na Tobě“. V rozporu s nimi však chci říci „nečekám to od Tebe, doufám v Tebe“. A hlavně chci říci: „chci Ti pomoci, vždyť i Ty chceš pomoci mě“.
Je mi o dost let více než Tobě, ale ještě jsem neztratil naději, že lze něco změnit, ani jsem nezískal pocit, že mohu vládnout a něco změnit. Jestli i Ty ten pocit nemáš, musím Ti říci: „pojďme ho zkusit získat“. Navzdor těm, kdo nás k tomu vyzývají a přitom nic nedokázali. Nezlobme se na ně, ani na ně již nemysleme. Pojďme žít nový život. Měňme své předky a jejich rozhodnutí, ale hlavně věřme v to, že až oni rozhodovat nebudou, bude to na nás. A možná to vůbec není, či již nebude, o politických stranách, ale o okruhu našich nejbližších.
„Psycholožko“, myslím, že má reakce na Tebe má jedno společné s těmi, kdo na Tebe apelovali s výčitkami, že nekonáš více, než to, že píšeš. I já na Tebe totiž milá duše apeluji, ale ne vyčítavě a v očekávání. Nemám sice to co ty ve svém věku. To co mám je ale neutuchající souhlas (s Tebou) pro ideály života. A jedním z těch ideálů je „pojďme to dělat spolu“. Nevím co již napsat dále k tématu voleb a politických stran. Souhlasím, že pokud žádná strana nenabízí nic životného a přesto je tu demokracie, je nutné si svoji stranu založit. Ani já to neumím. Protože, přes všechny vymoženosti Facebooku a jiných sociálních sítí, nevidím možnost najít dost velikou skupinu lidí stejně smýšlejících a ochotných do té politiky jít. Máš nápad?
Abych Ti pomohl či sobě, potřebuji slyšet Tvůj nápad. Ostatně mluvila jsi o podnikání a kreativnosti, kterou stát nepodporuje. Zase se, nechtěně, cítím být na straně těch, kdo Tě nepodpořili (jak chceš tvořivě ovlivnit vznik prostředí podporujícího tvořivost a navíc ovlivnit vznik prostředí podporujícího lidi neschopné tvořit … je přeci jisté, že vedle lidí tvořivých, budou existovat lidé neschopní tvoření, ale závislí na kreativitě tvořivých) . Jak to uděláme, aby naše nápady mělo smysl následovat? Asi naše nápady nesmí být ziskové, ale politické. Mluvila jsi o tom, že se Ti nevyplatí při studiu podnikat, protože Tě stát na daních obere o tolik, že Tvá energie vynaložená pro vlastní živobytí Ti existenčně nevynahradí vložené úsilí pro zajištění Tvého žití. Zbývá investovat své nápady politicky. Ovlivnit systém. Je to drsné. Čekala bys, že systém již bude fungovat, a Ty jen v něm budeš žít. Ale on nefunguje. Nefunguje liberálně pro ty, kdo chtějí využít příležitosti a sociálně pro ty, kdo nemají dar svobody se uplatnit. Nějak mi z toho, asi úmyslně unikla konzervativnost. Vůbec nic mi to vlastně neříká. Konzervativnost je jen to co je nezměnitelné, ale ne to co je dosavadní, „status quo“, který je dán lidskou pohodlností a vyčuraností mocných, kteří vědí jak udržet svoji moc a zisk. Tehdy a teď, v takovém myšlení, jsem snad „levičák“. Ale co je „levičák“. Zkus to psycholožko zjistit. Anebo na to zapomeňme. Vždyť to není důležité, stejně jako „pravicovost“. Nemá člověk dvě ruce a nohy?
Možná má podpora Tvého textu a myšlení je nečitelná. Cílem mé odpovědi je podpořit Tebe podobným způsobem jako se o to snažili předchozí reagující, ač velmi nešťastným a nezúčastněným, až alibistickým, způsobem. Jakoby chtěli vyjít vítězně nad Tebou, zatímco Ty jsi spoluhráč. Jak hrubého nepochopení se dopustili? A jak hrubého nepochopení se dopouštím já? Řekneš mi to prosím? Na rozdíl od nich to chci vědět. Chci se vyvíjet. Spolu s Tebou. Věřím, že ve společenství je smysl vývoje.
Chci generační propojení, i genderové. Nevím proč. Vždy mi to nebude vyhovovat. Ale jen dočasně. V dlouhodobém měřítku to bude má potřeba.
A nakonec, mimo politiku.
Bez zájmu o to co to způsobí na blogu, chci Tobě odpovědět na otázku nešťastného chování chlapců v Čechách při dvoření dívkám. Jsem kluk, a tak se úplně, klukovsky, nabízí odpověď „všechno je to vina holek“, stejně jako se nabízí holkám odpověď opačná. Pravda bude někde mezi, anebo někde úplně jinde. Třeba v tom, že žádná vina není. Jsou milá „psycholožko“ okolnosti. Musíme je poznat a pak podle nich jednat, abychom dosáhli kýženého výsledku. Takového, kde okolnosti minulé potratí svoji působnost. Výsledkem budiž, že ženy a muži najdou k sobě milující cestu, a každý při tom pro tu cestu učiní ústupek od svých očekávání pro sblížení. V různých dobách se mění vzorce chování mužů a žen vůči sobě. Co zůstává? Nakonec musí zvítězit láska a podvolenost potřebám milovaného pro lásku k němu. Na straně muže i ženy.
Jsou dávno pryč doby, kdy myslivost a rozhodování patřily mužům, ač v skrytu je ovlivňovaly ženy. Padají vzorce vztahů zděděné z minulosti. Z tvých slov je patrné, že zároveň ty vzorce trvají. Žena očekává od muže průbojnost, jistotu, zábavnost a sílu. Do toho se plete emancipovanost. Vlohy mužské ona očekává u ženy.
A tak, zatímco dříve byl vzorec vztahu muže a ženy takový, že muž je oporou ženě, může se stát opak. Není to vlastně emancipovanost. Je to vyrovnanost. Oba jsou si oporou. Jen doba mění to v čem ta opora spočívá. Věčným pak je, že si stále zůstanou oporou. I kdyby se jejich role proměnily. Pak žena bude silnou v bytostnosti, ač původně byla citlivou bytostí, která bytostnost vůbec neovládá. A muž bude silný v citlivosti tak jako byla žena. Doporučuji Ti dívtko nerozčilovat se nad citlivostí chlapců a nad jejich pláči nad jejich dětstvím. Nevím proč to tak italští a morvaští chlapci nemají. Možná to tak nemají ani chlapci v ČR mimo okruh tvých vysokoškolských přátel. Přesto Ti doporučuji zkusit nehledět na italy a moraváky. Zkus žít pohádku o políbení žabáka, který se promění v prince. Zkus přijmout všechny „otravné kecy“ tvých chlapců o jejich dětství a to přijmutí bude možná polibkem, který z nich udělá prince. Pokud to ale několikrát nevyjde, jeď na Moravu, do Itálie či Francie. Hlavně buď šťastná. A tak to je i s naším politickým životem. Jen nevím, zda i tam bude možné dojít štěstí změnou působiště. Pokud ne, je to fak na Tobě, a o Tobě, ale rád Ti pomohu.
Míra Sinkule.
