Článek
Jádro pudla je v tomto konfliktu jednoznačné. Básnířka Američanka Amanda Gormanová je černé pleti. Překladatel*ka Marieke Lucas Rijneveld*ová z Nizozemí není. Veřejnosti se to nelíbí. Ovšem je tu i ona okolnost, že Gormanová vyjádřila své přání, aby se překladu ujal*a Rijneveld*ová. Ne, že bílý nakladatel v převážně bílé zemi prostě jen tak někoho najal. Autorka básní si překladatele vybrala sama.
Přání autora by mělo být respektováno, protože to on, v tomto případě tedy ona, ví, co svým dílem chce sdělit a pokud je přesvědčena, že ví, kdo odvede nejlepší práci, pak by jí čtenáři měli přinejmenším dát šanci. I když následně nemusí souhlasit s kvalitou výsledku.
Ostatně není to poněkud pokrytecké, když je vůle autorky ženy smetena ze stolu a převálcována? V některých okamžicích se nápadně rychle zapomíná na názory, že Afroameričanky jsou, jako nebílé ženy, dvakrát znevýhodněné a že je nutné jim naslouchat.
Běloch přece nemůže vědět, jaké to je být černochem! Jestli vám jde o to, že nejlepší překlad odvede jedině ten, kdo je autorovi nejpodobnější nasbíranými životními zkušenostmi, pak je jakýkoliv překlad literárního díla ze své podstaty nemožný. Už proto, že rodný jazyk a kultura země, ve které vyrůstáte má enormní vliv na způsob myšlení, takže černoch nebo běloch, žádný Nizozemec nedokáže stoprocentně pochopit Američana a naopak.
Jaká překladatelská literatura by mohla vyjít u nás? To záleží na tom, jak přísné zvolíte kritérium. Teď vládne svoboda trhu, takže se volí především to, co si na sebe vydělá prodejem výtisků. Řekněme ale, že se trend rasově senzitivních překladatelů prosadí v Evropě, jak se s takovou situací vyrovná Česká republika?
V Česku už žijí lidé původně z různých zemí. Jejich potomci mají různé rysy v obličeji a různě zabarvenou pokožku podle etnika původu rodičů či už dokonce prarodičů. Logicky se také dá předpokládat, že pokud nevycestují dále do světa, že zaujmou nějaké místo v české společnosti. Už teď máme doktory z Afriky a Asie, takže překladatel s africkými kořeny rozhodně není nepředstavitelná budoucnost. Naopak, je vlastně docela pravděpodobné, že ten mladý člověk v současnosti dokončuje střední školu a chystá se na studium, pokud už dokonce nemá za sebou pár let praxe.
Otázkou však je, jestli jich bude dost na to, aby byl jeden takový kulturně senzitivní překladatel v každém, alespoň v těch větších, nakladatelství? Bude si ho moci nakladatelství dovolit? Budou si nakladatelství moci dovolit menšinově senzitivní překladatele i pro spisovatele jiných etnik? Protože to by nebylo spravedlivé, zaměstnávat překladatele pro černošskou literaturu s odůvodněním, že je správné, aby černošského autora překládal černošský překladatel a zbytek světa namátkou přiřazovat pouze na základě jazyka, ve kterém je dílo produkováno.
Vlastně by se musel zavést systém: jeden černý překladatel pro autory černé pleti, jeho kolegyně pro Afroamerické, Afroevropské a Africké spisovatelky, pár překladatelů pro publikace spisovatelů s asijskými kořeny, pár překladatelů pro knihy původních obyvatel Severní Ameriky, další pár pro překladatele Latinské Ameriky atd. A to ani nemluvím o situaci, když je autor například transgender, od narození má poruchu pozornosti a při nehodě přišel o oko. (Nejen rasové menšiny usilují o zviditelnění.)
Hledáme trans muže s asijskými kořeny a ADHD na překlad románu. Tělesné postižení je výhodou. Nějak podobně by mohl vypadat inzerát.
Představte si, že v nějaké zemi ten výše popsaný systém zavedli a pak si představte situaci: zahraniční autor je gay, ale o své sexualitě mlčí a teprve někdy uprostřed své kariéry se rozhodne vyjít s barvou ven. V tom případě by bylo podle logiky černý autor-černý překladatel nutné stáhnout překlad, na kterém pracoval heterosexuální překladatel a vydat nový, pod kterým by byl podepsán nějaký homosexuál.
Ve Spojených státech takový systém fungovat asi může. I když bez obtíží se to neobejde ani tam. Přeci jen jsou několikanásobně větší, jak čistou geografickou rozlohou, tak co se objemu knižního trhu týče, ale malé země – a to opravdu nemyslím jen nás – by měly velké potíže toto zrealizovat a udržet.
Pokud se výše načrtnutý systém povede nějak udržitelně převést do praxe, což je otázkou, ať si v Americe dělají, co chtějí. Ale pro nezanedbatelnou část českých nakladatelství by to znamenalo konec a vzhledem k ekonomickým ztrátám způsobeným pandemií si tento krok naše kultura prostě nemůže dovolit.
Upřímně doufám, že naše kulturní sféra dá práci Čechům, jejichž kořeny sahají daleko za hranice, ale především kvůli jejich schopnostem, ne barvě. Protože literární dílo nepřekládá kůže, literární dílo překládá hlava.
