Článek
Když si lidé plánují, že něco ve svém životě změní, s něčím začnou, tak obvykle se dělí do dvou skupin. Někdo si dá obecnější předsevzetí. Například, že začne běhat. Jiní jsou přesnější a řeknou si „zaběhnu maratón“. Každý rok se v listopadu koná jakýsi ekvivalent maratónu pro psavce. Jde o takzvaný National November Writing Month neboli NaNoWriMo. Den za dnem celý měsíc postižení jedinci sedí nad papírem či za počítačem a píšou a píšou, až jsou z toho celý tumpachoví. Ono napsat alespoň padesát tisíc slov je docela fuška, obzvlášť když to chce člověk stihnout za měsíc.
O této akci vím, už delší dobu, ale dosud mě její příchod pokaždé zaskočil. Asi podobně jako se někteří z nás rok za rokem diví, že Štědrý večer je už 24. prosince, když oni ještě nesehnali dárky.
Letos se však této – výzvy, projektu, davového šílenství? – s názvem NaNoWriMo plánuji také zúčastnit. Původní myšlenkou sice je, že by měl z tohoto úsilí vzejít román, ale pravidla se za ta léta naštěstí rozvolnila. A upřímně řečeno jsme v 21. století, samotné romány jsou různorodé až experimentální povahy a proč by z NaNoWriMa nemohl vzejít výbor básní nebo sborník povídek či glos.
Vy jste v tomto zápase soutěžícím i sudím zároveň. To na vás je hlídat si pravopis, udržovat smysluplnost zápletky, vdechnout život postavám a psát, až se z vás bude kouřit. Zbytek nechte plavat. Výzvy jsou skvělé. Dodávají životu napětí, jsou impulzem k poznávání vlastních hranic a jejich překonávání, ale umělec se nesmí nechat svazovat příliš.
(Tuto a další Medvědomosti do ouška si poslechněte na Spotify nebo na www.ceskepodcasty.cz)
