Článek
Na dolním rtu ulpěl strýčkovi drobek z housky, tetička si toho všimla. „Olízni si tu housku,“ nakázala s láskyplnou přísností, jak už to, tak manželky a rodiče dovedou. Jedním nedbalým pohybem jazyka se drobek ocitl v ústech.
Po tomto nijak zvláštním gestu provedl můj příbuzný jednu vylomeninku. Strejda sáhl po housce v tetiččině ruce, poponesl kus pečiva ke svým ústům a housku olízl. Pečivo pak opět strčil své manželce do ruky. Teta ani nemrkla, protože si tohoto šaškovství ze strany svého muže vůbec neráčila všimnout. Zvyk je zvyk. Zato já jsem se rozřechtala na celé kolo a chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnila a mohla všem přítomným udiveným vysvětlit, čemu se směju.
Připomenu, že mám tatínka doktora, který se rád podělí o historky z léčení. Vzpomínám si, že jednou vyprávěl, jak se dal dohromady pár sanitář-sestřička. Jejich soužití bylo někdy zdraví škodlivé, což se ukázalo, když jednoho dne přijali v nemocnici kolegu sanitáře s bodnou ránou. Ten, kdo mu ono zranění způsobil se přiznal záhy. „Nechtěl mi jíst polívku,“ stěžovala si dotčená manželka.
A když už jsem u tatínka, tak přidám i perličku přímo z naší domácnosti. Moje menší maminka vylezla na štafle, aby vyměnila žárovku u stropu. Od táty, jenž jí štafle přidržuje, přichází ujištění, že se nemusí bát, že spadne: „Když budeš padat, tak se chyť kdekoliv. Klidně mě popadni i za vlasy.“ Ale máma opáčí: „Ty ses dal ale v týdnu ostříhat na krátko. To‘s mi udělal schválně, viď?“
