Článek
Je načase napravit velkou křivdu: už dlouho jsem nenapsala nic o naší rodině. Začnu tím, že jsem v jednom týdnu měla naplánované dvě kulturní akce. Tou první bylo vyhlášení Podcastu roku, o pár dnů později mě čekal francouzský večer.
Vyhlášení výsledků ankety Podcast roku bývala prvních pět let událostí jen pro zvané, letos nabídli pořadatelé možnost zúčastnit se i veřejnosti. Sice to znamená, že kdo se neumístí v top 100 žebříčku, musí si zakoupit lístek, ale to náš Medvědomostní tým neodradilo. Ano, na akci jsem vzala i maminku, však je také hlasem podcastu.
Mamince se akce líbila, přestože vlivem neologismů a anglicismů rozuměla jen asi polovině toho, co se řeklo. Zkrátka a dobře: s mluvou dnešních mlaďochů příliš nevajbuje.
Obě nás pobavila zejména část vyhlašovací. Zazlobila technika, a tak kdykoliv chtěl pan moderátor odkliknout na další slide, bliklo na plátně i několik slidů následujících. Tímto způsobem nám bylo prozrazeno pořadí asi tří kategorií.
Ještě doplním vzpomínku na besedu v první polovině. Padl nápad na donáškovou službu Dahmerýdlo pojmenovanou podle sériového vraha Jeffreyho Dahmera. Službu by si vychutnalo devět z deseti Hanibalů. Tipem týdne je andaluský beránek podlévaný andaluským vínem (ve španělské Andalusii bylo objeveno bílé víno z přelomu letopočtu a v něm se louhovaly lidské ostatky).
Pak přišla středa a já vystřídala děti za důchodce. Můj sedmdesátiletý tatík se rozhlížel, aby potěšen konstatoval, že jsou s maminkou jedněmi z mladších účastníků akce. A já jsem byla už úplné mimčo v porovnání s věkovým průměrem.
Čekal nás koncert francouzských písní. Netušila jsem ovšem, že tento koncert je určen Zlatovláskám. Venku je moc chladno a fouká vítr, jenže vevnitř je moc horko a vydýchaný vzduch. Nakonec to proběhlo takřka šalamounsky. První polovina koncertu se odehrála venku a druhá polovina koncertu vevnitř.
„Jak ten, kdo zůstal dlouho spát.“ Při těchto slovech mi padne zrak na tatínka ukolébaného tóny z regionu Provence a vydýchaným vzduchem.
Koncert se odehrával v kavárně Caféidoskop, která koncem června nadobro zavře. Toto posezení u písničky tak bylo víc rozloučením s kavárnou než vítáním prázdnin. Kavárnu obstarává paní Helena se synem a sbírkou plyšáků. Své chlupaté společníky má paní Helena tak ráda jako tanec a francouzskou hudbu, protože pokud neobsluhovala, pak se pohupovala v bocích tisknouc k hrudi hračku. Toho si samozřejmě všimla i zpěvačka:
„Helenko, jestli zas budeš ňuňat toho králíka, tak já to nedám.“
„Můžu tančit i s jiným zvířátkem. V rohu mám medvídka,“ opáčila paní Helena, „toho jsem dlouho nepochovala.“ Po pár písničkách paní zpěvačka vyměkla a na znamení toho, že teď to opravdu všichni – ti na jevišti i ti v hledišti – opravdu rozjedou, tak zavelela: „Vytáhni králíčka, Helenko.“
Nebojte se užít si pěkný večer naplno a vytáhněte své králíčky. Prázdniny se blíží.
---
Některé z mých článků jsou dříve k poslechu než ke čtení. Říkám jim Medvědomosti. Pokud chcete být mezi prvními a dozvědět se, co přijde do škol po mobilech a o zákazu čeho se bude diskutovat v blížících se letech, na Spotify či platformě České podcasty najdete všechny dosud vydané epizody podcastu Medvědomosti do ouška.
