Článek
Všechno jsou to typy moderátorů. Někteří jsou jen další generací dlouhé a dosud nekončící řady rozhlasových moderátorů, jiní se vloudili do přízně diváků televizního vysílání, které už také není horkou novinkou a slaví 95 let své existence.
No a pak je tu streaming a moderátoři streameři. Nadšenci do počítačových her všech žánrů, kteří si své pařanské zážitky nesyslí doma v komůrce, ale sdílejí své pocity s dobrými přáteli i náhodnými známými. Odvětví zábavního průmyslu, které v poslední době zažívá boom. Ale proč? Copak, že streameři vysílají, pohnutku, že má někdo potřebu se předvádět, ještě pochopíme, i kdybychom ji neschvalovali, ale co vede ty ostatní lidi, že se dobrovolně koukají (i opakovaně), jak někdo jiný hraje počítačovou hru, kreslí, píše, vaří…
Streaming totiž zaplnil mezeru v lidské komunikaci.
Setkání tváří v tvář je naprosto rovnocenné a více méně pohodlné. Pohodlnější je snad jen v některých případech písemná komunikace, protože „mluvčí“ má čas své myšlenky formulovat, následně přeformulovat, a i tak je po odeslání zprávy stejně nejistý, jak druhá strana přijme jeho vzkaz. Telefonování je netělesné pro obě strany. Ponechalo si nevýhodu rychlé komunikace z komunikace tváří v tvář, přitom ani jedna strana nedokáže číst řeč těla ani mimiku toho druhého.
Streamer je oproti svým divákům, pokud má tedy jak mikrofon, tak webkameru, v nevýhodě. On své neverbální signály vysílá, ale zpětně se mu dostává jen slovní komunikace toho, co lidé napíšou. Lidé ale mají potřebu výrazy obličeje dávat najevo, a tak si to nahrazují používáním emotikon (streaming komunita jim říká emotky, ale pořád je to založeno na stejném principu jako starý dobrý Smajlík). Toto nerovnoměrné rozložení sil nahrává streamingu a vysvětluje jeho oblíbenost. Divák zůstává spokojeně anonymní, ale kdykoliv chce, tak může s bavičem navázat konverzaci. Nebo jej dokonce okamžitě v přímém přenosu finančně podpořit. To je přeci jen něco, co mu televize nenabízí.
Kniha, film, divadlo, hudba, soukromé hraní počítačové hry jsou také důležitou složkou duševní potravy člověka, ale zde se jedná o aktivity jiného druhu. Není to komunikace, je to konzumace. Ta jednostrannost je důležitým aspektem.
Náš opičí mozek má prostě potřebu strávit nějaký čas prostým čučením na jinou nahou opici (dobře, nemusí to být nutně nahá opice, ale ruku na srdce, kdyby to mohlo být cokoliv, tak by se tak dobře nedařilo pořadům typu reality shows, soutěžím a podobným pořadům). Jenže přímé zírání na druhé je vnímáno negativně. Učí se to i malé děti. A tak náš druh namáhal svoji největší přednost tak dlouho, dokud nepřišel na spoustu různých přijatelných způsobů, jak jeden druhého můžeme pozorovat při různých činnostech, aniž by se pozorovaný cítil nepříjemně.
(Tato a další Medvědomosti jsou k poslechu na Spotify a na www.ceskepodcasty.cz
Nové Medvědomosti jsou zveřejňovány na blogu https://medvedomosti.blog/)
