Článek
Když jde o naši emoční reakci na samotnou umělou inteligenci a její výtvory, můžeme jásat, může nás to rozčilovat, můžeme se cítit zavaleni informacemi a zmateni z toho, co je dílem člověka či přírody a co stvořeno počítačem. Pokud jsme zmateni, až možná trochu znechuceni, dejme tomu, že zatoužíme po tom konzumovat výtvory výhradně od lidí. Ale jak je poznáme? To je otázka na straně běžného uživatele - konzumenta (videí, článků, to je jedno).
Z pohledu spisovatelů stojíme před následující výzvou: možná bude nutné vymyslet způsob, jak se svými texty odlišit od výtvorů umělé inteligence. Ona metoda musí být celkem jasná, ale přitom taková, aby onen rys nepůsobil jako pěst na oko, přeci jen od umění – čímž literatura je – chceme jistou úroveň estetična.
Štítek – tag – že jde o obsah produkovaný AI neřeší vše. Už proto, že nespecifikuje, do jaké míry se na tvorbě podílela umělka a do jaké míry člověk. Je to text počítačově vygenerovaný od A do Z nebo se autor zasekl vprostřed textu a počítač mu vypomohl jedním odstavcem? Existuje AI nástroj na kontrolu pravopisu a za používání takového nástroje bychom neměli nikoho pranýřovat, protože pomáhá autorovi kultivovat jeho projev. Co nástroje na rozpoznávání generovaného textu? Ani tato cesta není bezchybná, už dnes jsou známy případy, kdy AI vyhodnotila nějaký text, na kterém se učila, jako stvořený uměle, byť jej původně napsal člověk.
Proto jsem si položila otázku, zda by nebylo lepší, než se jen spoléhat na software rozlišující mezi lidskou a počítačovou tvorbou, přistoupit proaktivně k tomu, že už při samotné tvorbě budeme my autoři myslet na to, že chceme, aby byl náš text rozeznatelný i bez počítačových nástrojů. Jak to ale udělat? Tím, že se vrátíme k používání některých knižních či dokonce zastaralých výrazů. Nemusíme hned psát jako ve středověku, ale co takhle opět zavést používání přechodníků?
Ovšem bude tato metoda dost efektivní? Abych dokázala tuto otázku zodpovědět, musela jsem přijít na to, z jakých textů se AI učila – pouze z moderních knih a blogů nebo i z děl např. Jana Nerudy. Potřebovala jsem vědět jednak to, zda přechodník a jeho význam ve větě rozezná, zda ho umí použít a jednak to, jak často by tento jazykový prostředek sama použila.
Tak jsem se jí přímo zeptala. Konkrétně jsem se obrátila na chatbota chatGPT od společnosti OpenAI.
AI uvedla – nyní mám na mysli konkrétně českojazyčnou verzi – že jí tvůrci neučili jen na textech moderních, ale že zná např. Dalimilovu kroniky, dílo Jaroslava Vrchlického a Kristiánovu legendu.
Ano, umělá inteligence přechodníky (a jiné knižní či dokonce zastaralé výrazy) zná, umí je použít a také by je použila, pokud by na základě vyhodnocení dat usoudila, že se do textu přechodníky hodí. Sama mi to sdělila v odpovědi na mé všetečné otázky. Nicméně pravděpodobnost, s jakou ona sama použije přechodník v textu, odhaduje na 1 %.
Závěr je tento: v současnosti je skutečně možné zasadit do našich textů více přechodníků, abychom se my živí autoři odlišili od autora počítačového. A domnívám se, že je to i docela efektivní způsob, jak čtenářům signalizovat, že text je z větší části vytvořen člověkem. Samozřejmě je zároveň nutné čtenáře poučit, co si má hlídat, pokud klade důraz na obsah tvořený lidmi.
Nezapomínejme však, že se umělá inteligence učí. Tato „finta“ bude nějakou dobu fungovat, ovšem postupně do sebe AI nasaje i nejnovější texty a všimne si, že použití přechodníků roste, tedy i ona je začne postupem času využívat hojněji. Do té doby však máme čas přijít na další způsob(y), jak čtenářům nenásilně verifikovat, že text napsal člověk.
