Autíčka

„Koukám, že vám tu zavedli třicítku. To je jedině dobře,“ prohlásil doktor Garnier, hledě z okna obývacího pokoje na svoji Toyotu. „Pobíhá tu hodně dětí a psů, a co si budeme povídat, málokdo se tu rozhlíží – zvlášť děti.“

Marcel zatím seděl v křesle s pokerovým klidem ve tváři, jak měl ve zvyku. Doktor Garnier se posunul na gauči a mlčky arkýřovými okny pozoroval děti na protější ulici, hrající si na silnici ze zámkové dlažby.

„Zrovna předevčírem k nám dopravili jednu holčičku po srážce s autem. Zemřela dřív, než jsme ji dostali na sál,“ řekl Garnier.

„O čem to zas mluví?“ pomyslel si Marcel. Chtěl něco říct, ale věděl, že Garniera nemá smysl přerušovat – stejně by si našel cestu, jak odbočit od tématu, a ještě by to záměrně protahoval jako trest za vyrušování.

„Stalo se to na Svitavsku, bylo jí asi pět let. Tragédie. Teď si představte, že by třeba tamhletu holčičku s copy, co si přes ulici hraje s míčem, přejelo… Co to vlastně bylo za auto? Neslyšel jste o tom případu?“

„Byla to Toyota,“ odpověděl Marcel, doufaje, že tím urychlí Garnierovo obligátní tlachání a dostanou se konečně k věci.

„Ach, Toyota. Už si vzpomínám. Ta asi třicítkou nejela, jinak by se možná ještě dalo něco dělat. Letěla prý pět metrů! Dovedete si to představit? Dítě letící pět metrů a pak hlavičkou rovnou na asfalt.“ Doktor Garnier se zavrtěl na gauči a pak pohlédl Marcelovi do očí, jako by z nich chtěl přečíst jeho budoucnost a tajné sny. „Prosím vás, Marceli, jaké vlastně máte auto?“

Marcel pochopil. „Mám Passata.“ Musí přistoupit na Garnierovu hru, aby se někam posunuli.

„To je skvělá volba pro rodinu, teda pokud ho máte v kombíku.“

Mezitím do pokoje vešel Luboš. Pozdravil doktora Garniera, otčímovi Marcelovi zamával a šel si hrát na koberec s angličáky.

„Roste jako z vody,“ poznamenal Garnier.

Marcel poznámku ignoroval. Doktor Garnier ještě chvíli hleděl na kluka, než v jedné větě shrnul výsledky testů. „Není tam shoda.“

„Toho jsem se bál… znamená to tedy, že…“

„Ano. Transplantace není možná.“

„Luboši, běž si prosím tě hrát do pokoje,“ řekl Marcel svému nevlastnímu synovi, když mu došlo, že je Luboš očitým svědkem takto intimní debaty.

„Nechte ho. Je to už přece velký chlap, a ostatně jde o jeho vlastní mámu. Bude lepší, když se dozví všechno podstatné z první ruky.“

Luboš si dál hrál s angličáky a předstíral, že debatě nerozumí.

„Chápu, že je to pro vás těžké, ale připravoval jsem vás na to. Říkal jsem, že shoda dvou osob nespřízněných krví je velmi vzácná. Za svou praxi si pamatuji snad jen dva případy, kdy manželé měli stejnou krevní skupinu, HLA a molekulární skupinu T-lymfocytů. To je běžnější v příbuzenstvu, a ještě častější v blízké rodině.“

Oba muži na chvíli zmlkli a nechali si probíhající rozhovor projít hlavou. Mezitím si všimli, že koberec s vyšívanými silnicemi, ulicemi a domy zůstal prázdný. Luboš odběhl do pokoje.

Garnier pokračoval: „Nevíte o někom v rodině, kdo by byl ochoten jí darovat ledvinu?“

„Kdyby někdo chtěl, dávno by se ozval. A to si myslíte, že se někdo ozval?“ odpověděl Marcel. „Vždyť ty kurvy za ní nepřišly ani do nemocnice! Když se dozvěděly, že jde o ledviny, tvářily se, jako by tam za dveřmi stál chirurg připravený je vzít palicí po hlavě a jejich nevděčné ledviny jim sebrat rovnou na chodbě nemocnice!“

Marcel začal hlasitě dýchat nosem, zaklonil hlavu, aby před doktorem potlačil slzy. „Ale to oni přijdou. K notáři! Až bude po všem, to si každej vzpomene, že nějaká Hanka existovala! Že měla na Moravě pětinu bytu a u Sázavy po strejdovi dokonce dvě třetiny. No a kolik měla na účtu, to se bude taky muset zjistit! Přece si to nevezme do hrobu.“

Doktor Garnier se tvářil soucitně.

Marcel pokračoval: „A nikdo si nevzpomene na Luboše. Luboš… Co bude s Lubošem, jestli přijde na nejhorší?“ Zarazil se. Tuhle otázku během celého martyria si ještě ani jednou upřímně nepoložil – bál se odpovědi.

Marcel by se o Luboše rád postaral, ale měl vlastní dvě děti a s ním se nestačil ani sblížit. Navíc dům, ve kterém Luboš vyrůstal, Marcelovi nepatřil. Musel by se odstěhovat – a tak mladému klukovi by stěhování přes půl republiky neprospělo, a to ještě s téměř cizím chlapem k neznámé rodině.

„Neztrácejte naději. Máme minimálně ještě dva měsíce na sehnání dárce,“ řekl Garnier, „a Hanka má jednu obrovskou výhodu oproti jiným pacientům.“

„Kam tím míříte?“

„Víte, Hanka je velmi drobná.“

„To vím. A co je na tom výhodného?“

„Kromě toho, že má drobnou postavu – skoro jako dítě – má i menší vnitřnosti – skoro jako dítě.“

Marcel se zvedl, prokřupnul si záda a s rozpaženými rukama si lehce zacvičil. Debatou i celou tou hororovou situací byl unavený a cítil se celý rozlámaný. Podíval se na koberec s vyšívanými silnicemi, domy a ulicemi, zůstaly tam jen modely autíček bez Luboše, ten byl ve svém pokoji. „Dáte si kávu, pane doktore?“

...

„Pojď, Luboši, obleč se, pojedeme na večeři,“ řekl Marcel a stěží přemáhal nervozitu.

„Proč? Máma se uzdravila?“

Marcel se kousl do vnitřní strany tváře, až ho to zabolelo. „Brzy se uzdraví.“

„Už našli správného dárce?“

Marcela z té otázky zaplavila horkost. Netušil, že Luboš je už takhle vnímavý a že natolik chápe souvislosti. „Seš už oblečenej? V restauraci nám jinak zavřou.“

„Já ale nemám hlad,“ řekl Luboš, když sbíhal schody.

„Tak si dáme třeba pohár, máš rád pohár, ne?“ Luboš neodpovídal. „Můžeš si dát vanilkovej s extra zmrzlinou, kolik jen budeš chtít, nebo čokoládovej. Ten si chtěl tehdy vyzkoušet, když jsme tam byli ještě s maminkou, ne? Pamatuješ? A když ti nebude chutnat, můžeš si dát jiný.“

Luboš mlčky stál u schodů a netvářil se, že by se chtěl oblékat. Snad už i ve svém věku pochopil fenomén „trapné ticho“.

„Budou mít karamelovošmoulí?“ zeptal se Marcela.

„Určitě! Určitě mají i šmoulokaramelovej.“

„Hm.. tak jo, tak pojedem.“

Marcel by si zapálil. Nikdy neměl větší chuť na cigaretu než v onu chvíli, kdy se jeho nevlastní syn v pokoji oblékal s vědomím, že ho Marcel bere na zmrzlinový pohár. Věděl však, že by se mu dlouhodobě přitížilo a možná by se i složil – už tak měl co dělat, aby se udržel na nohou.

„Co ti tak dlouho trvá? Nemusíš se nijak strojit, vem si, co máš na sobě, a jen se obuj.“

Luboš poslechl, ale i tak Marcelovi přišlo, jako by se obouval deset minut. „Děje se něco, Luboši?“ klekl si k němu, aby mu byl blíž, ale do očí se mu nedíval.

„Já nechci na pohár.“

„Tak co bys chtěl dělat? Vymysli si cokoliv.“

„Já nechci.“

„Co nechceš?“ Marcel se snažil ovládnout, aby na kluka náhodou nezvýšil hlas nebo nezařval. Ne proto, že by mu něco vyčítal, ale byl tak vystresovaný, že jeho emoce si žily vlastním životem.

„Vím, co děláš.“

Marcel se leknutím zajíkl. Tohle nečekal. Luboš začal brečet a odvrátil zrak. „Já nechci,“ naříkal a schovával si obličej do dlaní.

„Ale Lubošku, vždyť se nic neděje. Jen tě chci vzít ven, abychom se trochu sblížili.“ To už vzlykal i Marcel.

„Kecáš! Máma určitě umřela a teď mě vezeš do děcáku!“

„Prosím tě… na to jsi přišel jak?“

Luboš se trochu uklidnil, ale stále natahoval. „Kluci ve škole to říkali. Prý až umře máma, půjdu do děcáku mezi nechtěnky. Protože nejsem tvůj a táta je pryč.“

Marcel pochopil, že na to šel celou dobu špatně. Luboš už není tak malý, aby ho mohl uplatit šmoulokaramelovým pohárem. Musel na to chytřeji.

„Máš pravdu, Lubošku, nebyl jsem k tobě úplně upřímný. Ale neboj, do děcáku tě nedám a Hana… tedy maminka… ještě neumřela. Nicméně musíme počítat s nejhorším, a v takovém případě se musíme držet navzájem.“

„Já se jen bojím, že mě necháš bejt… jako můj opravdovej táta.“

Marcel se pousmál. „To se nikdy nestane.“

„Slibuješ?“

„Jo.“

„Řekni to celý!“

Marcel se podíval Lubošovi do očí. „Nikdy tě nezradím. Slibuju.“

„Navždy parťáci. Ruku na to,“ vyzval Luboš Marcela k zpečetění slibu a natáhl mu ručku.

Marcel mu ji stiskl. Pak ho poslal napřed do auta. Došlo mu, že si v kuchyni zapomněl chlaďák s ledem a řeznické náčiní.

...

„Do jaké restaurace pojedeme?“

„Co?“ poděsil se Marcel, zatímco sledoval vozovku.

„Jedeme do restaurace, ne?“

„Jo… jasně, jedeme.“

Luboš vycítil Marcelovo rozladění, ale nepřikládal tomu žádnou váhu. Marcel zrovna neměl kapacitu na debaty – byl příliš pohroužen do technických detailů svého plánu. Bál se, jestli neroztál led v chlaďáku a jestli dostatečně nabrousil řeznický nůž.

Brousil ho skoro dvě hodiny na pásové brusce. Nejdřív ho vzal na hrubém pásu o zrnitosti 40, čemuž věnoval dvacet minut. Usoudil, že to bylo zbytečně dlouho – nůž se obrousil na optimální ostří už po prvních pár minutách. Na středním a jemném pásu strávil jen 15 minut, ale na velmi jemném pásu brousil téměř hodinu. Fascinoval ho bílý proužek světla na ostří čepele. Nikdy si nevšiml, že ostří nože může být tak detailní. Vnímal každý úlomek a každou vybroušenou pilinu lepící se na odhalenou ocel. Přestože vše připravoval narychlo, nechtěl nechat nic náhodě. Obstaral si půlku prasete, do kterého pak zkoušel řezat nožem. Po prvním pokusu byl sám sebou zklamaný – nůž masem projel snadno, ale představoval si, že neucítí žádný odpor. Skoro doufal, že přiloží nůž k tělu a všechno se provede samo, bez jeho dalšího vědomého přičinění. Nebylo tomu tak. Při prorážení kůže ucítil protitlak a sám musel vědomě zatnout svaly a do masa přitlačit – málem se u toho pozvracel.

„Chci dát mámě jednu ledvinu, mám dvě a stačí mi jedna,“ prolomil ticho během jízdy Luboš.

Marcel nereagoval.

„Nic na tom není, prostě dostanu injekci, usnu, v nemocnici mi ji seberou a dají ji mámě. Ona by to pro mě taky udělala.“

Marcel už toho měl dost. Zastavil sotva 500 metrů za městem.

„Nemůžeš ji darovat, ještě ti nebylo 15,“ řekl Marcel. „Na to jsou zákony. Žádné dítě do 15 let nemůže být dárcem orgánu, ani se souhlasem zákonného zástupce. To by se ti muselo něco stát, to by tě muselo nejdřív srazit auto, musel by ses před tím utopit v rybníce nebo… by se ti stala nějaká jiná smrtelná nehoda.“

Marcel vystoupil z auta a zamkl dveře. Musel se levačkou opřít o Volkswagen, jinak by spadl, jak se mu při vystupování zamotala hlava. Zhluboka se nadechl a pomalu se dobelhal ke kufru.

Otočil s dvojitým V, líbil se mu způsob otevírání dveří od kufru. Ještě slyšel říct něco Luboše, ale nevěnoval tomu pozornost a sahal už po brašně s náčiním – box s ledem, řeznický nůž, sedativa, injekční stříkačka, sada drobnějších nožů, dezinfekce, gumové rukavice. Přihodil k tomu i svazek hrubých šicích nití s jehlou, svorky na cévy, plastovou hadičku, bateriově napájený kardiostimulátor „pro všechny případy“ a pár obvazů, i když věděl, že budou k ničemu.

Při balení se mu pod ruku musel připlést i angličák. Chvíli hleděl na model autíčka, vzal ho do ruky a všiml si, že je to Toyota.

„Doktor Garnier!“

Vzpomněl si, že by měl zavolat raději Garnierovi – kdyby se náhodou našel dárce. Věděl, že by mu Garnier ihned zavolal sám, ale proč to nezkusit? Proč to utrpení zbytečně neprodlužovat?

Vytáhl iPhone, všiml si, že má vypnuté zvonění a tři zmeškané zprávy – od Garniera. Neváhal ani chvíli a volal doktorovi nazpět.

„Dobrý den, snažím se vám už tři hodiny dovolat, co proboha vyvádíte? Nevadí, mám pro vás výbornou zprávu. Dneska ráno přejela Toyota nějaké dítě u Hradce! Jen do něj trochu ťuklo, nejelo snad ani třicet kilometrů za hodinu, a dítě hlavou praštilo o obrubník. Takže to odnesl mozek, ale orgány jsou v pořádku!“

„Já… já… cože?“

„Slyším, že jste rozrušený. To nevadí, máte na to právo. No a to mrtvé dítě, hádejte co? Má naprosto shodné ledviny jako vaše žena!“

„Děkuju, já nemám slov,“ zmohl se na odpověď Marcel.

„To ani nemusíte. Buďte rád, zatím se nenašli jeho rodiče, takže není nikdo, kdo by operaci zdržoval. A to nejlepší nakonec, Marceli – dáme jí obě ledviny! No není to úžasné?“ Doktor Garnier byl celý rozrušený a nadšený ze smrti prozatímního sirotka někde u Hradce. „Však jsem vám říkal, že není nutné se obávat, stačilo čekat na první mrtvé dítě. To víte, to je dneska každou chvíli – to nějaká Toyota, nebo Volkswagen Passat…“

Marcel už dál neposlouchal. V té chvíli, kdy se v jeho hlavě začaly rozplývat poslední střípky jasnosti, věděl jediné: dárce byl nalezen. Zbytek už nechtěl slyšet. Luboše poslal domů pěšky – jen pár set metrů za městem, no a co, zvládne to. Potřeboval být chvíli o samotě, srovnat si myšlenky a vykouřit deset cigaret.

Cesta domů byla tichá, a přesto se mu zdála jako věčnost. Užíval si každou chvíli, kdy nemusel myslet na nic jiného než na ten hluk, který mu přehlušoval všechno kolem. Byl štěstím bez sebe, že to celé nějak zvládnul. Do očí ho praštila vertikální značka s bílým polem, červeným okrajem a velkým černým nápisem 30. Zalekl se a podíval se na tachometr, jestli dodržuje nově zavedenou rychlost. Ručička tachometru ukazovala přesně na rysku mezi 20 a 40. A ještě než stačil stočit zrak zpátky na vozovku, ucítil náraz – na přechodu pro chodce srazil Luboše.

Podle pitevní zprávy nedošlo nárazem k poškození orgánů.