Článek
Snažil jsem se svému synkovi vysvětlit, že každý nemůže být polykačem chlebů. Titul polykače se střeží v řádech polykačů a předává se z otce na syna při tajemných rituálech dospělosti. „Jako vrták ses narodil, jako vrták zemřeš. Až ti bude čtrnáct, půjdeš na šachtu a budeš vrtat.“
Nedal si říct. S bázlivostí sledoval na poutích udatné, ramenaté muže polykající celé pecny šumavy. Dětská představivost ho přiváděla do míst, kde si každý může jen tak strčit bochník do krku a polknout stejně jednoduše, jako chlap může vyvrtat díru.
„Přestaň se tolik ládovat chlebem. Budeš tlustý, zavalitý a nevejdeš se do žádné vrtačky a jediné, co ti zbyde, bude ucpávat zaplavené šachty svým tělem. To chceš?! Dělat ucpávače? Takový ucpávač je dvanáct hodin zaseklý a mokrý v jedné díře, dokud ho nepřijde vystřídat druhá směna.“
...
Když k nám zavedli optické kabely, začal své kousky točit na TikTok. Nejdřív polykal ukrojené patky, protože v krku dobře kloužou. Později přešel na silné krajíce.
Protože jsem měl dalších osm synů, šachta jeho ztrátou tolik netrpěla, ale jeho úmrtí mě emočně i tak velmi zasáhlo. Zemřel na otravu plísní ze starého pečiva. To se začínajícím polykačům často stává. Osobně si myslím, že to udělal záměrně. Buď nedokázal žít se svým údělem věčného vrtáka, anebo nám chtěl jen sdělit, že každý z nás je tak trochu polykačem chlebů.
