Článek
Snažím se to pochopit. Agresor napadne zemi a statisíce až miliony bojeschopných mužů prchne. Neumím a nechci si představovat, že by se něco takového stalo České republice. Miluji svou zemi a i přes nezpochybnitelné problémy, které naše krajina má, v případě vojenského konfliktu zaujmu místo zdravotnice kdekoliv, kam mě pošlou a budu pomáhat ošetřovat raněné, kteří se za naši vlast postavili ve zbroji i bez ní. Jsem patriot v pravém slova smyslu. Pročeská. Ne proruská, ani proukrajinská, ale pročeská. To, co se aktuálně děje v Rusku a na Ukrajině je tragédie, kterou nijak neovlivním a rozhodně nepojedu řešit. Proč také bojovat za někoho/něco, za co nestojí bojovat ani většině tamních domorodců?
Pociťuji lítost nad těmi, kteří na frontových liniích zůstali a nepřetržitě se snaží bránit svou vlast, i když se jim chvost rozutekl. Respektuji a vážím si těchto statečných, ukrajinských vlastenců.
K věci. Co mě na celé situaci extrémně zaráží? Měla jsem možnost osobně mluvit s několika Ukrajinci a ani jeden se za Zelenského nepostavil. Doslova mi jich několik řeklo, že za Zelenského bojovat nebudou a že se nediví, že ani tolik jiných. Co je s ním tak špatně, že to převáží vztah k zemi? A kdo tedy za ně má bojovat, když ne sami Ukrajinci? Je a bylo vůbec cestou, bojovat? Na jednu stranu mi to vysvětluje, proč je v Evropě tolik ukrajinských uprchlíků v branném věku, ale na druhou stále nevím proč. Když jsem se zeptala, jestli v tom hraje nějakou roli korupce, tak v podstatě neodpověděli. Je možné, že pro Zelenského není ukrajinský lid prioritou. Což by vysvětlovalo jednak množství dezertérů a jednak sabotování snah o ukončení konfliktu, ale také je dost možné, že se pletu. Toto je úvaha, ne report.
Co mě dále nutí k zamyšlení je fakt, se kterým se budeme muset vypořádat, až bude po všem. Na obou stranách zůstane množství vojáků s PTSD. Myslíte, že se na Ukrajinu bude chtít někdo z dezertérů vracet, když tam na ně budou čekat tito muži? Muži a ženy, kteří v boji za vlast přišli o vše, když ostatní ve zbytku Evropy velebili své domy, posílali děti do škol, bavili se a zvykli si na náš štědrý sociální systém tak, že by se na Ukrajinu nevrátili, ani kdyby tam na ne revenge nečekala?
Vídám v diskuzích termíny „dezolát“ a „chcimír“. Každý, v mých očích normální člověk, nechce válku. Dostali jsme se ale tak daleko, že chtít mír veřejně, hned znamená podporovat Rusko. Je mi upřímně jedno, co s Ruskem bude. Škatulkování typu „Když nejsi tohle, tak jsi určitě tohle.“ asi patří k české mentalitě. Pro mě jsou absolutní prioritou České země a vnímám tak celou situaci v tom kontextu.
Pomáhání má své místo kdekoliv, ale také musí mít své hranice, protože se snadno může stát, že vás potřební vysají z energie tak, že sami zahynete. Základ je, takového parazita co nejdříve IDENTIFIKOVAT. Velmi úzce tato problematika souvisí s naivitou, ochotou a dobrým srdcem. Nezapomínejte, s kým jednáte a jaké jsou jeho zájmy. Jste to Vy? Velmi málokdy.
Všimli jste si, kolik ve svém okolí máme mladých, ukrajinských rodin? Oni velmi dobře pochopili, v čem spočívá zachování národní identity. Pokud by jejich motivace rodit v takovém množství děti, souvisela s návratem na Ukrajinu a jejím budování po válečném konfliktu, podpořila bych ji, ale bude tomu skutečně tak? První hodina občanské nauky kdekoliv - „Rodina je základ státu.“ Jen, aby to v České republice, byly také ty české.
