Článek
„Nemocnice opakovaně používaly jednorázové nástroje. Stát spustí kontroly“ je název článku, který vyšel dne 19. 2. 2026 na Seznam Zprávy, autorkou je paní reportérka Martina Kopecká a já za něj touto formou moc děkuji.
Všeobecné sestry v České republice absolvují zdlouhavý a náročný proces vzdělávání, respektující požadavky EU, na jehož konci je zaměstnanec, který by velmi rád poznatky z přednášek mikrobiologie, epidemiologie a hygieny, aplikoval v praxi. Střet s realitou však bývá krutý. Pokud má zařízení, do kterého všeobecná sestra nastoupí, akreditaci, ať už tuzemskou, nebo mezinárodní, je vše o něco snazší, protože udělený certifikát, například SAK (Spojené akreditační komise ČR), garantuje určitou kvalitu poskytované péče, standardy jsou dané a nezbývá prostor pro fantazii. Pokud se danému zařízení celý akreditační proces podaří úspěšně absolvovat, investuje nemalé prostředky, aby úroveň udržel a vedoucí pracovníci zpravidla tlačí na řadové sestry a jiné zaměstnance, aby bylo vše v pořádku. A tak to má být.
Bohužel, ne všechna zdravotnická zařízení akreditace mají a pokud jde o zařízení, poskytující sociální služby, tak to je obrovská, nezmapovaná oblast, v první řadě rentabilní. Má sesterská praxe čítá 15 let a za tu dobu jsem viděla nahrazovat kde co, kde čím. Buď, aby se ušetřilo, nebo prostě jednoduše nic jiného nebylo a to se nebavíme o minulém století, ale o letech 2010-2026.
Z praxe. Nejhorší, co může řadový zaměstnanec slyšet, je: „Šetřete, není.“ Některé věci nahradíte, aniž byste pacienta/klienta poškodili, nebo ohrozili, ale ne mnoho. Přišla jsem na denní směnu do jednoho zařízení DZR (Domov se zvláštním režimem) a první slova na ranní poradě byla: „Není Perlan, musíte šetřit.“ Perlan je poddajný, velmi efektivní „hadřík“, kterým se omývají nemocní. Je jednorázový, omyjete a vyhodíte. Zásadní pomůcka v sociálních službách. Pečovatel se zeptal: „No jo, ale čím máme ty klienty omývat?“ Odpověď: „Neměli jste si to vyplýtvat.“ Dalším problémem, dalo by se říci evergreen – nedostatek plenkových kalhotek. Každý klient měl od pojišťovny nárok na 3 pleny/24hodin. To máte jednu ráno, jednu po obědě, jednu večer. To je málo. Pokud skutečně poctivě klienta hydratujete, tak mu to stačit nebude, nedej Bože, aby měl průjem. V lepším případě personál půjčí čistou plenu od kolegy klienta, v tom horším se drží příkazu šetřit a ponechá znečištěnou plenu do dalšího přebalování, z čehož má pak klient dermatitidu, infekci močových cest, apod. Když se podíváte na diagnózy, kvůli kterým jsou klienti nejčastěji převáženi ZZS (Zdravotnickou záchrannou službou) ze zařízení, poskytující sociální služby, do nemocnic, tak to jsou nejčastěji dehydratace a infekce močových cest. To souvisí s dvěma zásadními faktory – jednak personál nedává klientům napít a špatně vykonává hygienickou péči v intimní oblasti, nebo nemá k dispozici (pokud jde o infekce močových cest) dostatek materiálu a je tlačen vedením šetřit. V roce 2024 jsem se setkala s bývalou pacientkou nejmenované LDN (Léčebny dlouhodobě nemocných), které ve zmíněném zařízení kolem ústí relativně čerstvě vyvedené kolostomie, personál lepenkou k břichu lepil klasický, igelitový sáček do malých odpadkových košů. Zmíněná pacientka má z toho dodnes PTSD. Šokovalo mě to, protože vím, jakými vychytávkami disponují současné stomické sestry. Kde ten materiál je, když ne u pacientů/klientů?
Zařízení, poskytující sociální služby, vydělávají enormní sumy. Platby od pojišťoven mají jasný vzorec, ale přímé platby od klientů a jejich rodin nijak regulované nejsou. Zažila jsem Domov pro seniory, kde taxa za lůžko, ve dvoulůžkovém pokoji, byla necelých 50 000,-Kč/měsíc. A syna jedné z klientek, který paní platil celý pokoj, 100 000,-Kč/měsíc. Každé takové zařízení však velmi úzkostlivě střeží jakékoliv finance, které by se měli poskytnout klientovi. Viz. plenkové kalhotky a běžný, spotřební materiál na základní hygienickou péči. Stává se, že i přes enormní částky, placené klientem + platby od pojišťovny, je rodina vybídnuta, aby k tomu všemu ještě dokoupila pleny, které klient spotřebuje nad limit těch hrazených pojišťovnou. Ze seniorů a diagnostikovaně dementních spoluobčanů, se v naší zemi stal amorální byznys, který, zdá se, nemá hranice.
Abych se vrátila k sestře, které tímto veřejně vyjadřuji podporu, i když ji neznám. To, co se dle dostupných informací pravděpodobně stalo, zdaleka není ojedinělý případ. V praxi to funguje tak, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti a pokud má sestra provozní námitky, je odejita. České zdravotnictví je jedna velká, černá díra, kam mizí enormní množství financí, které v konečném důsledku chybí těm nejpotřebnějším a personál, kterému to není jedno a přirozeně je brání, se stává nepohodlným.
