Článek
Když jsem před lety přijala nabídku práce v sociálních službách, nečekala jsem, jak drsné zrcadlo společnosti to bude. Od nástupu uběhlo několik dnů, snad i týdny a po celý čas se za klienty/seniory přišlo podívat na návštěvu jen velmi malé množství příbuzných. Až do toho dne. Přijela jsem na noční směnu asi kolem 18. hodiny a nestačila se divit už na parkovišti. Jindy poloprázdná zahrada a opuštěné lavičky čelily nájezdu lidí. Říkala jsem si, že asi probíhá nějaká akce, zorganizovaná aktivizačními pracovníky – to je v kvalitnějších zařízeních běžné, že mají extra personál, který denně vymýšlí pro seniory zábavný program. Vejdu do budovy a to samé. Na každém volném místě seděl někdo v civilu, vedle sebe svého seniora, mnohdy na vozíčku a nutno dodat, že viditelně překvapeného a šťastného. Jdu dále na sesternu a ptám se kolegyně, co se proboha děje, nevěděla jsem, že je v plánu nějaká větší akce. „Klid, Miru, přišly důchody. Tohle tady zažiješ každý měsíc. Kobylky.“
„Oni to neví?“ Ptám se absolutně v šoku, vychovaná k úctě k rodičům prostě jen tak. „Někteří ano, ale je jim to jedno. Jsou hlavně rádi, že někdo přišel.“ Jejich vlastní děti se na ně přijedou podívat jednou měsíčně po termínu, kdy vědí, že jim chodí důchod. Opakuji si a snažím se to pochopit. Jednak drzost a chladnost příbuzných, a zoufalost a touhu po kontaktu seniorů tak silnou, že si za pozornost vlastních příbuzných de facto platí. Někteří to skutečně věděli. Při komunikaci s jednou klientkou jsem možná trochu nevhodně, ale na rovinu téma otevřela a rádoby vtipně, když návštěva odjela, nadhodila, že přišel důchod, tak dojeli, hahaha… a paní na vozíčku se na mne podívala a naprosto vážným hlasem řekla: „To víte, děvenko, oni by jinak nepřijeli.“ Bylo mi do pláče, nebudu lhát. Mísil se ve mně vztek a lítost, když jsem z okna koukala na dav mamonu chtivých příbuzných, kteří dostali, co chtěli a pospíchali do svých aut pryč z toho domu smutku. Z domu, kde člověk, který je vychoval, dal čas a lásku, tráví každou noc a den osamělý. A není samotář! To je důležité si uvědomit, protože každý je jiný a to, že Vám vyhovuje klid a žádné návštěvy neznamená, že to tak má každý. Zdaleka.
Fyzicky senioři sami v domově téměř nejsou. Tam se neustále někdo pohybuje, ať už kolega senior na pokoji, sestry, pečovatelé, aktivizační pracovníci, fyzioterapeuti (bavíme se o kvalitním zařízení, ne o byznysu, kde ráno všechny posadí neučesané a neumyté ke společnému stolu, dají před ně kelímek, na který celý den koukají a navečer je zase polospící odvozí do pokojů). Oni strádají po rodině. Přišel za mnou na sesternu mladý kluk, že potřebuje klíče od trezoru na pokoji babičky. Vyndám klíček a jdu. „To nemusíte, já ho babičce dám.“ „Kdepak, já ho musím pak hned vrátit,“ říkám mu. Dojdeme na pokoj a paní překvapená, co se děje. Říkám: „Vy potřebujete nějaké peníze?“ „Ne, sestři, to je tady pro Péťu, on potřebuje.“ Péťa, minimálně dvacetiletý, urostlý, v podstatě muž, se nestydí babičku stáhnout o několik tisíc. V tu dobu jsem v zařízení pracovala 2 měsíce a ani jednou tam v tom období za babičkou nebyl. To je na tom to strašné. Že motivací k návštěvě blízkého není potěšit ho v jeho osamělosti, ale mamon.
Další problematika a velká, se týká podpisových práv klientů, vlastnících nemovité a movité majetky. Hlavně ty nemovité. Zdravotnický personál v zařízeních, poskytujících sociální služby, nezřídka funguje i jako ochránce svěřenců. Klient/senior, je velmi zranitelný a příbuzní se mnohdy neštítí toho zneužívat ve svůj prospěch, podstrkují mu různé dokumenty, kterým senior nerozumí a pod tlakem rodiny může podepsat něco, s čím by nesouhlasil, kdyby měl všechny dostupné informace a nebyl pod emočním tlakem.
Při práci v sociálních službách jsem si uvědomila, že mít děti není vždy výhra. Ony se totiž někdy nepovedou a senior začne fungovat jen jako emočně vydíraná dojná kráva. Respektujme rozhodnutí našich rodičů a prarodičů. Pokud vlastní člověk nějaký majetek a má děti, tak je mimořádně vhodné sepsat závěť. Podle vlastního uvážení, bez zaujatosti, podplácení, vydírání, emočního tlaku. A na příbuzných je, rozhodnutí absolutně respektovat.
Byly případy, kdy senior odkázal majetek ošetřovateli/sestře. Dříve jsem to nechápala a viděla za tím vypočítavost toho personálu, ale po zkušenostech s dětmi a vnoučaty některých klientů/seniorů, umístěných v domovech, jsem se divit přestala. Ono to, že umístíte svého potřebného do zařízení, rodinnou vazbu neruší. Můžete za ním normálně přijít, jakýkoliv den, po práci, na 15 minut jen pozdravit, pokud je zařízení dále v republice, tak si stanovit den v týdnu, který pro vás bude možná trochu komplikovanější, ale buďte si jisti, že váš děda, babička, otec, matka, se na něj budou zbylých 6 dnů těšit.
