Článek
Vedoucí na vás houkne: „Pojďte, prosím, se mnou.“ Všeho necháte a jdete, plni očekávání, co se děje. Hlavou vám běží celý den zpětně a snažíte se vybavit, jestli jste něco nepokazili. Nebo že by mě chtěli pochválit? Kvůli tomu by mě nevedli stranou, do prázdné zasedačky, nesedli si naproti mně a nepoložili před sebe papír hlavičkou dolů. Začínají zvolna, nikdo se neusmívá. Říkáte si, že na tom papíru bude asi vytýkací dopis. Snažíte se racionálně a věcně argumentovat, obhajovat svou práci, o které jste přesvědčeni, že je kvalitní, a najednou, bez ohledu na cokoliv, co jste řekli, slyšíte „…se s vámi rozloučíme. Tady mi to prosím podepište.“ Ona to řekla. Vážně to řekla. Nežertuje, normálně mě po tom všem, co jsem pro firmu udělala, vyhazuje. Snažíte se zachovat dekorum, nezačít je urážet, vaše tělo bohužel reaguje dost autonomně v takovém stresu, takže rudnutí v obličeji a potící se ruce vaše rozpoložení jednoznačně prozrazují. Už nemá smysl říkat cokoliv.
Nastala situace, kterou jste nečekali a ani si nechtěli představovat. Mechanicky dáváte věci do tašky, jdete se převléknout a pak si najednou začnete uvědomovat, že máte něco, co jste dosud neměli. Spoustu nově nabytého volného času. Co budu dělat? Říkáte si. Cokoliv! Jste na startu, novém začátku, kdy můžete opravdu doslova cokoliv. Zaregistrovat se na úřad práce, požádat o podporu a? Přemýšlet. Nechat promluvit své srdce a nebát se jím vést. Do fabriky za městem nebo na pokladnu v supermarketu můžete nastoupit vždy. Teď je ideální doba vzít si trochu toho času jen pro sebe a své plány.
Vyjdete před firmu a zhluboka se nadechnete. Cítíte to? Ano, tak voní svoboda. Nefixujte se na finance. Vím, že je to těžké, když máte závazky (moudrý člověk má naspořeny 3 měsíční platy, nebo alespoň dost na pokrytí závazků), úřad práce za vás vyřeší povinné platby, takže vzít si nějaký čas na rozmyšlenou, jak se svým životem dále naložit, je v pořádku. Je to váš čas na tomto světě a strávit ho shrbený a ponížený jen, aby člověk nedráždil zakomplexovaného nadřízeného, nemáte zapotřebí. Když se jedny dveře zavřou, jiné se otevírají. Jen se s čistou hlavou rozhlédněte kolem. Kolik vám je let? Mně 38. V pracovním procesu ještě nějaký čas budu a až výpověď mi otevřela oči, o čem ten můj život vlastně je a jak ho chci prožít, ne jen přežít.
Držím vám palce, ať už se rozhodnete jakkoliv a moc vám přeji, aby vaši mysl nezatemnil mamon a viděli jste krásy i v obyčejných věcech. Dovolím si vypůjčit citát pana Horáčka „Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč.“ Takže se toho nebojte, ať už se rozhodnete pro vlastní podnikání, změnu oboru, bydliště, ženy,… ne, pardon, ale chápete, jak to myslím? Výpověď není konec, ale začátek!
