Článek
Inflace zdražuje všem stejně. Má se proto její kompenzace u důchodů odvíjet od jejich výše?
Když se zvýší cena chleba, elektřiny, vody nebo léků, zaplatí více každý. Inflace nerozlišuje mezi zaměstnancem, podnikatelem ani důchodcem. Nerozlišuje ani mezi člověkem s nízkou penzí a tím, kdo pobírá důchod několikanásobně vyšší.
Přesto při valorizaci důchodů stát nepřidává všem stejně.
Současný systém je založen převážně na procentním zvýšení důchodů. To znamená, že čím vyšší důchod člověk pobírá, tím vyšší částku při stejné valorizaci dostane.
Podívejme se na jednoduchý příklad.
Při valorizaci o 3 % získá důchodce s penzí 15 000 Kč navíc 450 Kč měsíčně. Při důchodu 25 000 Kč činí zvýšení 750 Kč a u důchodu 35 000 Kč už jde o 1 050 Kč měsíčně.
Za celý rok to představuje:
- důchod 15 000 Kč – navýšení o 5 400 Kč,
- důchod 25 000 Kč – navýšení o 9 000 Kč,
- důchod 35 000 Kč – navýšení o 12 600 Kč.
Přitom ceny v obchodech rostou všem stejně. Bochník chleba nestojí pro člověka s vyšším důchodem více než pro člověka s důchodem nižším. Stejně tak elektřina, léky nebo jízdné nemají pro různé důchodce odlišné ceny.
To vede k jednoduché otázce:
Je účelem valorizace kompenzovat růst cen, nebo zachovávat rozdíly mezi jednotlivými důchody?
Dva pohledy na stejnou věc
Zastánci současného systému argumentují, že důchod je výsledkem celoživotního pojištění. Člověk, který více vydělával a odváděl vyšší pojistné, má vyšší důchod. Pokud se všechny důchody zvyšují stejným procentem, zůstávají zachovány vzájemné poměry mezi nimi. Z tohoto pohledu je procentní valorizace logickým pokračováním zásluhového principu.
Existuje ale i druhý pohled.
Valorizace sama o sobě nevytváří důchodový nárok. Jejím cílem je především zabránit tomu, aby inflace snižovala kupní sílu důchodů. Jinými slovy – má nahradit ztrátu způsobenou růstem cen.
A právě zde vzniká otázka, zda by kompenzace stejné inflace neměla být pro všechny stejná.
Zásluhovost a inflace nemusí být totéž
Výše důchodu a kompenzace inflace sledují dva odlišné cíle.
Výše důchodu vyjadřuje zásluhovost – tedy délku pojištění a výši odvodů během ekonomicky aktivního života.
Kompenzace inflace má naopak chránit kupní sílu. Jejím účelem není odměňovat vyšší předchozí příjmy, ale zmírnit dopad zdražování.
Možná proto stojí za úvahu, zda by nebylo vhodné oba principy od sebe oddělit.
Samotný důchod by i nadále zůstával zásluhový. Kdo více odváděl, pobíral by vyšší důchod stejně jako dnes. Inflační kompenzace by však mohla být stejná pro všechny důchodce, protože všichni čelí stejnému růstu cen.
Takové řešení by nikomu nesnižovalo již přiznaný důchod. Měnil by se pouze způsob, jakým stát vyrovnává dopady inflace.
Otázka pro veřejnou diskusi
Neexistuje jednoduchá odpověď. Každý z uvedených přístupů má své výhody i nevýhody.
Jeden klade důraz na zachování zásluhovosti i při valorizaci.
Druhý zdůrazňuje, že inflace působí na všechny stejně, a proto by stejně měla vypadat i její kompenzace.
Právě proto je podle mého názoru dobré o této otázce vést otevřenou a věcnou diskusi.
Pokud totiž inflace zdražuje všem stejně, je namístě položit si otázku, zda by se stejným principem neměla řídit i její kompenzace.
Inflace je jednou z mála ekonomických veličin, které nerozlišují mezi lidmi. Neptá se, jak vysoký má kdo důchod ani kolik během života vydělával. Zvyšuje ceny všem stejně. Právě proto stojí za úvahu, zda by i kompenzace inflace neměla vycházet ze stejného principu. Není to odpověď, ale otázka, o které má smysl vést otevřenou veřejnou diskusi.
Upraveno pomocí AI
