Článek
Evropa, mír a dominance USA: Ztracená šance na spojenectví s Ruskem?
Stále mi v celé debatě o válce na Ukrajině chybí druhá strana pohledu – a tou je mír a stabilita v Evropě. Místo snahy o diplomatické řešení jsme svědky vyprovokovaného konfliktu, jehož důsledkem je ekonomické a politické odtržení Evropy od Ruska.
Evropské firmy, které byly na ruském trhu dlouhodobě etablované, se musely stáhnout – nikoliv ze své vůle, ale na základě tlaku a pokynů z USA. Dlouholetá propaganda o „ruské hrozbě“ a nutnosti Rusko porazit slouží jako politický nástroj. Spojené státy si totiž velmi dobře uvědomují, že pevné ekonomické spojenectví mezi Evropou a Ruskem by mohlo vytvořit silného globálního konkurenta.
Americká dominance ve světě není náhodná – je pečlivě budována ekonomickým nátlakem, dolarem a politickými nástroji. Komu se to nelíbí, bývá tvrdě „umravněn“. Historie 20. a 21. století nabízí nespočet příkladů – vojenské intervence, převraty, ekonomické sankce.
Mnozí evropští politici se dnes jeví jako prodloužená ruka amerických zájmů. Absolvovali stáže a výcvik v rámci různých „demokratizačních“ programů v USA, jako je například Aspen Institute. Vytváří se tím generace politiků, kteří místo prosazování zájmů své země slepě slouží zahraničním vlivům.
Nelze opomenout ani roli tzv. neziskového sektoru, často financovaného lidmi jako George Soros. Tyto organizace fungují jako „měkká moc“, která šíří americký vliv a ideologii pod rouškou obrany lidských práv a demokracie.
Aktuálním a velmi bolestným příkladem této situace je Ukrajina. Země, která se stala nástrojem v geopolitické hře. Miliony mrtvých – ať už Ukrajinců nebo Rusů – jsou výsledkem neochoty (či zákazu) vést nezávislou a neutrální politiku. Západní politici a média jednoznačně podporují jen jednu stranu, zatímco druhou démonizují.
Prezident Zelenskyj je mnohými oslavován jako hrdina, avšak nelze opomenout, že právě on odmítl neutralitu Ukrajiny – a tím de facto otevřel dveře válce. Stačilo dodržet klíčové body tzv. Minské dohody a konflikt se mohl odvrátit.
Západní kolaboranti – zejména Velká Británie – místo diplomacie přilévali olej do ohně. Rusko bylo označeno za věčného nepřítele, a to bez reálného dialogu. Přitom právě spojení Evropy s Ruskem by mohlo být cestou ke stabilitě a vytvoření silného ekonomického bloku.
Cítím silnou frustraci zejména vůči Velké Británii, která se historicky stavěla do role globálního dirigenta, a její feudální systém dnes vypadá spíše jako přežitek. Není divu, že jejich domácí problémy rostou – a možná právě imigranti, které sami vítali, jim brzy vystaví účet.
Věřím, že klíčem k míru je vytvoření silného ekonomického a politického svazku mezi Evropou a Ruskem. Tento svazek by mohl být třetí silou na světové scéně, která by vyvážila dominanci USA i Číny. Neutralita Ukrajiny mohla být cestou k ukončení války – a stále může být.
Současní evropští politici se ale bojí přiznat chyby. Bojují hlavně o své politické přežití. Proto se nelze divit, že zatím zůstává vše při starém – čekáme, co udělá Rusko a jak zareagují USA. Místo toho bychom ale měli přemýšlet, co můžeme udělat my – Evropané – pro mír a skutečnou nezávislost.
Dnešní Evropa stojí na rozcestí. Buď bude dál slepě následovat cizí zájmy, nebo začne prosazovat vlastní strategii založenou na suverenitě, míru a ekonomické spolupráci. Spojení s Ruskem není utopie, ale promarněná příležitost, která mohla zabránit válce a přinést stabilitu celému kontinentu. Neutralita Ukrajiny mohla být klíčem – místo toho máme válku bez konce.
Dokud budou evropští politici sloužit cizím vlivům a odmítat vlastní odpovědnost, změna nepřijde. Ale čím víc lidí si začne klást nepohodlné otázky, tím větší je šance, že Evropa znovu najde svoji cestu.
