28. říjen 1918: Československo nevzniklo během jediného dne

28. říjen 1918: Československo nevzniklo během jediného dne

Vznik Československa si připomínáme 28. října. Nový stát však nevznikl během jediného dne. Předcházely mu roky války, diplomacie, domácího i zahraničního odboje a boj československých legionářů.

Stát, který ještě neexistoval

Když v létě roku 1914 vypukla první světová válka, samostatné Československo neexistovalo. Jeho vznik také rozhodně nebyl předem daným výsledkem budoucího konfliktu.

Češi žili převážně v českých zemích, které byly součástí rakouské poloviny Rakouska-Uherska. Slovensko náleželo k Uherskému království. Ani postavení českých zemí však nelze zjednodušit tvrzením, že česká státní tradice již několik staletí neexistovala.

České království formálně přetrvávalo až do konce habsburské monarchie. Vedle něj existovalo Markrabství moravské a Rakouské Slezsko, tedy část historického Slezska, která po slezských válkách v 18. století zůstala pod habsburskou vládou.

Někdejší země Koruny české však již netvořily jednotný politický celek se společnou vládou a společným zemským sněmem. Čechy, Morava a Rakouské Slezsko byly jednotlivými korunními zeměmi monarchie.

Významná část české politické reprezentace se proto v 19. století dovolávala historického českého státního práva. Její představitelé vycházeli z přesvědčení, že České království a země Koruny české mají historickou právní kontinuitu a specifické státoprávní postavení.

Tento požadavek získal zvláštní význam po rakousko uherském vyrovnání roku 1867. Monarchie byla rozdělena na rakouskou a uherskou část, zatímco české požadavky na uznání historického státního práva v obdobném rozsahu naplněny nebyly.

Čeští politici se na historické postavení Českého království a Koruny české odvolávali i nadále. Myšlenka úplného rozchodu s habsburskou monarchií a vytvoření samostatného československého státu však ještě před první světovou válkou nebyla samozřejmostí.

Válka mění dosavadní poměry

První světová válka změnila nejen život milionů lidí, ale postupně také politickou mapu Evropy.

Po vypuknutí konfliktu bojovaly statisíce Čechů a Slováků v rakousko uherské armádě. Současně se začal formovat domácí i zahraniční protirakouský odboj.

Nejvýznamnější osobností zahraničního odboje se stal Tomáš Garrigue Masaryk.

Koncem roku 1914 odešel z Rakouska-Uherska do zahraničí. Během války prosazoval stále jednoznačněji myšlenku politické samostatnosti Čechů a Slováků mimo rámec habsburské monarchie.

Byla to velmi ambiciózní představa. Rakousko-Uhersko bylo stále jednou z evropských velmocí a na počátku války nebylo možné vědět, že za čtyři roky přestane existovat.

Nestačilo navíc pouze požadovat samostatnost. Zahraniční odboj musel získat podporu mocností Dohody a přesvědčit jejich představitele, že vznik československého státu odpovídá také jejich politickým a válečným zájmům.

Do popředí se postupně dostala trojice mužů, jejichž jména jsou se vznikem Československa spojena dodnes.

Masaryk, Beneš a Štefánik

Tomáš Garrigue Masaryk představoval hlavní politickou autoritu zahraničního odboje. Usiloval o získání podpory politiků i veřejnosti v zemích Dohody pro vytvoření samostatného státu Čechů a Slováků.

Vedle něj působil Edvard Beneš, který se stal významným organizátorem a diplomatem zahraničního odboje. Působil především v západní Evropě a podílel se na budování kontaktů s představiteli spojeneckých států.

Třetí klíčovou osobností byl Milan Rastislav Štefánik. Slovenský astronom, francouzský občan a důstojník francouzské armády disponoval významnými kontakty zejména ve Francii a Itálii. Podílel se na diplomatických jednáních a výrazně také na organizování československého zahraničního vojska.

V roce 1916 vznikla v Paříži Československá národní rada, která se postupně stala hlavním politickým orgánem zahraničního odboje.

Diplomatické úsilí přitom podporovala existence českých a slovenských vojenských jednotek bojujících na straně Dohody.

Armáda státu, který ještě neexistoval

Československé legie představovaly významnou vojenskou i politickou součást zahraničního odboje.

České a slovenské dobrovolnické jednotky vznikaly v Rusku, Francii a Itálii. Jejich příslušníky byli krajané žijící v zahraničí, dobrovolníci a také bývalí vojáci rakousko uherské armády, kteří se po zajetí rozhodli vstoupit do československých jednotek.

Význam legií nebyl pouze vojenský.

Jejich existence poskytovala zahraničnímu odboji konkrétní argument při jednáních se spojeneckými vládami. Češi a Slováci již nevystupovali pouze prostřednictvím politických prohlášení, ale měli také vlastní organizované vojsko bojující na straně Dohody.

V červenci 1917 se československá střelecká brigáda výrazně prosadila v bitvě u Zborova. Z hlediska celé první světové války nešlo o rozhodující bitvu, pro československý zahraniční odboj však měla značný politický a symbolický význam.

Další významnou kapitolu představovalo působení legií v Rusku.

V březnu 1918 bojovaly československé jednotky u Bachmače proti postupujícím německým vojskům. Jejich cílem bylo umožnit další přesun československého sboru směrem na východ a následně přes Vladivostok na západní frontu.

Po ozbrojených střetech s bolševickými silami v květnu 1918 se legionáři zapojili do rozsáhlých bojů podél Transsibiřské magistrály. Postupně ovládli její rozsáhlé úseky a řadu významných měst.

Jejich působení v Rusku získalo značnou mezinárodní pozornost a posílilo politickou pozici československého zahraničního odboje.

Československé jednotky však bojovaly také ve Francii a Itálii.

Ve Francii vznikla samostatná československá střelecká brigáda. V Itálii bylo po diplomatickém úsilí Milana Rastislava Štefánika na jaře 1918 povoleno vytvoření samostatného československého vojska.

Vznikla tak pozoruhodná situace.

Samostatný československý stát ještě neexistoval, jeho zahraniční politická reprezentace však již disponovala vojenskými jednotkami bojujícími po boku Dohody.

Diplomacie začíná přinášet výsledky

Rok 1918 přinesl československému zahraničnímu odboji zásadní diplomatické úspěchy.

Československá národní rada získávala stále významnější mezinárodní postavení. Spojenecké mocnosti postupně uznávaly československé vojsko za spojeneckou armádu a Československou národní radu za jeho politickou reprezentaci.

Velký význam mělo stanovisko Spojených států.

Masaryk se v roce 1918 vydal z Ruska přes Vladivostok, Japonsko a Kanadu do Spojených států, kde pokračoval v diplomatickém úsilí ve prospěch československé samostatnosti.

Dne 2. září 1918 vláda Spojených států uznala Československou národní radu jako faktickou válčící vládu oprávněnou řídit vojenské a politické záležitosti Čechů a Slováků.

Šlo o významný krok v mezinárodním uznání československého zahraničního vedení.

Dne 26. září 1918 byla Československá národní rada přetvořena na prozatímní československou vládu.

Masaryk se stal jejím předsedou, Beneš ministrem zahraničních věcí a Štefánik ministrem vojenství.

Samostatný stát ještě nevznikl, jeho zahraniční politické vedení však již vystupovalo v podobě prozatímní vlády.

Washingtonská deklarace

Další významný okamžik přišel 18. října 1918.

Ve Washingtonu bylo zveřejněno Prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou, známé jako Washingtonská deklarace.

Hlavním autorem textu byl Tomáš Garrigue Masaryk.

Dokument veřejně deklaroval vznik společného nezávislého státu Čechů a Slováků a zároveň jej výslovně označil za republiku.

Edvard Beneš přikládal deklaraci mimořádný význam a uvažoval dokonce o 18. říjnu jako o možném datu vzniku Československa.

Ani Washingtonská deklarace však sama o sobě ještě nerozhodla o praktickém převzetí moci v českých zemích.

Vývoj událostí v posledních říjnových dnech byl mimořádně rychlý a stále významnější roli hrála také vojenská a politická krize samotného Rakouska-Uherska.

Monarchie na konci sil

Na podzim roku 1918 již bylo zřejmé, že Ústřední mocnosti směřují k porážce.

Rakousko-Uhersko bylo válečným konfliktem silně vyčerpáno. Hospodářské obtíže, nedostatek potravin, vojenské neúspěchy a sílící národní hnutí oslabovaly soudržnost monarchie.

Právě tento širší kontext je pro pochopení vzniku Československa zásadní.

Samostatný stát nevznikl pouze zásluhou několika významných osobností. Nevznikl ani pouze díky legionářům, zahraniční diplomacii nebo domácím politikům.

Spojilo se několik faktorů.

Existoval zahraniční odboj v čele s Masarykem, Benešem a Štefánikem. Československé jednotky bojovaly na straně Dohody. Československá národní rada získávala mezinárodní uznání a byla přetvořena v prozatímní vládu. V českých zemích současně působila domácí politická reprezentace připravená převzít moc.

A především se vojensky i politicky rozpadal státní rámec Rakouska-Uherska.

Praha, 28. října 1918

V pondělí 28. října 1918 začaly události v Praze rychle nabírat na intenzitě.

Již ráno převzali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru Obilní ústav. Šlo o významnou instituci odpovědnou za zásobování a kontrolu obilí.

Během dne se v Praze rozšířila zpráva o nótě rakousko uherského ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, v níž monarchie přijímala Wilsonovy podmínky jako základ pro jednání o míru.

V tehdejší atmosféře byla tato zpráva široce vnímána jako znamení konce dosavadního režimu.

V ulicích se shromažďovali lidé, objevovaly se národní prapory a byly odstraňovány symboly habsburské monarchie.

Národní výbor začal přebírat státní moc a večer vydal první zákon nového státu.

S událostmi 28. října jsou spojena jména pěti politiků, později označovaných jako muži 28. října.

Byli jimi Alois Rašín, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup a Vavro Šrobár.

První zákon nového státu

První zákon Československa byl přijat Národním výborem 28. října 1918.

Začínal konstatováním, že samostatný československý stát vstoupil v život.

Zároveň však zachovával právní kontinuitu s předchozím stavem.

Dosavadní zemské a říšské zákony zůstávaly prozatím v platnosti a existující státní, zemské, okresní i obecní úřady měly pokračovat ve své činnosti podle dosavadních předpisů, nově však podřízené Národnímu výboru.

Smyslem bylo zabránit právnímu a správnímu chaosu.

Politická moc se změnila, ale nový stát nemohl během jediného dne vytvořit celý právní řád a státní aparát od počátku.

Právě proto bývá tento zákon označován jako recepční norma. Československo převzalo značnou část dosavadního právního a správního systému a postupně jej měnilo podle potřeb nového státu.

Masaryk 28. října v Praze nebyl

Tomáš Garrigue Masaryk 28. října 1918 v Praze nebyl.

Stále se nacházel ve Spojených státech.

Ani Edvard Beneš nebyl v Praze. Právě 28. října přijel do Ženevy, kde se setkal s delegací domácí politické reprezentace vedenou Karlem Kramářem.

Jednání se týkala budoucího politického uspořádání samostatného státu, složení vlády, státní správy, měny, hospodářství a dalších praktických otázek.

Účastníci se shodli na republikánské formě státu, Masarykovi jako budoucím prezidentovi a Karlu Kramářovi jako předsedovi vlády.

Zatímco však jednání ve Švýcarsku probíhala, vývoj v Praze mezitím vytvořil novou politickou realitu.

Samostatný československý stát již byl vyhlášen.

A co Slovensko?

Ani 28. říjnem nebyl proces vzniku Československa dokončen.

Dne 30. října 1918 se v Martině sešla slovenská politická reprezentace a přijala deklaraci Slovenské národní rady, běžně označovanou jako Martinská deklarace.

Slovenská politická reprezentace se jejím prostřednictvím přihlásila k právu slovenského národa na sebeurčení a ke společnému politickému směřování s českým národem.

Ani tím však nebyla podoba nového státu definitivně vyřešena.

Bylo třeba získat kontrolu nad územím Slovenska, vybudovat státní správu, vytvořit fungující ozbrojené síly a stanovit mezinárodně uznané hranice.

Nový stát navíc spojoval území, která před rokem 1918 patřila ke dvěma odlišným částem Rakouska-Uherska a měla rozdílné právní a správní tradice.

Později se součástí Československa stala také Podkarpatská Rus.

Otázka hranic nebyla jednoduchá ani v českých zemích a významným tématem budoucnosti republiky se mělo stát také její národnostní složení.

To už je však jiný příběh.

Československo nevzniklo během jediného dne

Každý stát potřebuje datum, které může symbolicky považovat za svůj počátek. Pro Československo se jím stal 28. říjen 1918.

Za tímto jediným dnem se však skrývá mnohem delší proces.

Jeho kořeny nalezneme ještě v politických sporech uvnitř habsburské monarchie. Pokračoval první světovou válkou, činností domácího i zahraničního odboje, diplomacií Masaryka, Beneše a Štefánika a působením československých legionářů v Rusku, Francii a Itálii.

V roce 1918 se několik klíčových okolností spojilo.

Zahraniční politická reprezentace získala mezinárodní uznání. Existovalo československé vojsko. Vznikla prozatímní vláda. Domácí politická reprezentace byla připravena převzít moc a Rakousko-Uhersko se vojensky i politicky rozpadalo.

Představa samostatného státu, která ještě o několik let dříve nebyla samozřejmostí, se stala skutečností.

Dne 28. října 1918 začal žít nový stát.

V tu chvíli ještě možná nikdo netušil, jak nelehký osud první republiku čeká.

Poznámka

Při přípravě článku byl využit nástroj AI pro jazykovou kontrolu textu a rešeršní podporu při ověřování vybraných údajů.

Odkazy na použité zdroje

Radio Prague International: vznik Československa a průběh 28. října 1918
https://archiv.radio.cz/cz/static/vznik-ceskoslovenska-28-rijen-1918/index

Ministerstvo zahraničních věcí ČR: přehled událostí roku 1918
https://mzv.gov.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/verejna_diplomacie/vyroci_2018/rok_1918/

Ministerstvo zahraničních věcí ČR: Washingtonská deklarace z 18. října 1918
https://mzv.gov.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/verejna_diplomacie/vyroci_2018/rok_1918/washingtonska_deklarace_pariz_18_rijna.html

Ministerstvo zahraničních věcí ČR: uznání Československé národní rady Spojenými státy a Japonskem
https://mzv.gov.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/verejna_diplomacie/vyroci_2018/rok_1918/uznani_ceskoslovenske_narodni_rady_v.html

Ministerstvo zahraničních věcí ČR: ženevská jednání 28. až 31. října 1918
https://mzv.gov.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/verejna_diplomacie/vyroci_2018/rok_1918/zenevska_jednani_28_31_rijna_1918.html

Ministerstvo zahraničních věcí ČR: úmluva s Itálií o československém vojsku
https://mzv.gov.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/verejna_diplomacie/vyroci_2018/rok_1918/umluva_mezi_italskou_vladou_a.html

Ministerstvo obrany ČR: československé legie
https://valecnehroby.mo.gov.cz/valecne-hroby-v-zahranici/ceskoslovenske-legie

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR: dobový stenoprotokol k českému státnímu právu z roku 1867
https://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/1/stenprot/006schuz/s006004.htm

Úřad vlády ČR: muži 28. října a první československý zákon
https://vlada.gov.cz/assets/urad-vlady/udalosti/PAMETT_muzi_rijna.pdf