Článek
Název na účtence nerozhoduje
Pacient přijde na prevenci a v ordinaci se dozví, že bez ročního příspěvku už nebude dál vedený nebo ošetřovaný. Právě před takovým postupem nyní varoval ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Podle jeho vyjádření popsaného ve Zdravotnickém deníku nesmí být pokračování v péči podmíněno zaplacením registračního poplatku.
Nezáleží přitom, zda ordinace částku označí jako členský příspěvek, roční balíček, administrativní paušál nebo dar. Jestliže smluvní lékař peníze vyžaduje za vyšetření či jiný výkon hrazený pacientovou pojišťovnou, žádá dvojí úhradu. Jednou dostává zaplaceno z veřejného zdravotního pojištění a podruhé od pacienta.
Právo pojištěnce je formulováno poměrně jasně. Podle zákona o veřejném zdravotním pojištění nesmí poskytovatel za hrazené služby přijmout od pacienta žádnou úhradu. Od ledna 2026 navíc zákon o zdravotních službách výslovně zakazuje podmiňovat přijetí nebo pokračování péče platbou, jiným prospěchem či nákupem zboží a služeb, které k léčbě nejsou nezbytné.
Povinný „dar“ proto není darem. Stejně nepřijatelná je nabídka, při níž pacient teoreticky může odmítnout, ale současně se dozví, že pak nedostane termín, recept nebo další ošetření, na něž má z pojištění nárok.
Ne každý účet z ordinace je neoprávněný
Zákaz neznamená, že u lékaře nelze platit vůbec. Ministerstvo zdravotnictví ve svém stanovisku k přímým úhradám připomíná například zákonné doplatky u částečně hrazených služeb, poplatek za pohotovost nebo péči, kterou pojištění vůbec nehradí. Platí se také u nesmluvního poskytovatele; výjimkou je neodkladná péče.
Rozhodující jsou tři otázky: Je lékař smluvním partnerem mé pojišťovny? Je konkrétní výkon hrazený? A mohu placenou službu odmítnout, aniž přijdu o běžnou péči? Pokud ordinace na poslední otázku odpoví záporně, je to silný důvod ke zbystření.
Dobrovolný balíček doplňkových služeb může být přípustný, musí však skutečně obsahovat něco, co pojišťovna nehradí. Pacient má mít možnost zvolit bezplatnou hrazenou variantu. Podle aktuálního přehledu VZP musí být ceník dostupný, cena sdělena předem a k platbě vystaven doklad s uvedením jejího účelu.
Podepsat bez rozmyšlení papír, že povinná tisícikoruna byla dobrovolným darem, není dobrý nápad. Následné dokazování je složitější. Lepší je vyžádat si písemně, co přesně částka zahrnuje, které položky hradí pojišťovna a jak bude péče pokračovat bez zakoupení balíčku.
Stížnost má mít fakta, doklad a správnou adresu
Nejdřív je vhodné obrátit se na svou zdravotní pojišťovnu, ideálně ještě před zaplacením. Ta ověří, zda má ordinace smlouvu a zda daný výkon hradí. Pokud už pacient zaplatil, měl by si ponechat účtenku, ceník, e-mail, SMS i formulář, který dostal k podpisu. Ústní nátlak se dokazuje špatně, písemná podmínka podstatně lépe.
Stížnost se podle zákona o zdravotních službách podává nejprve přímo poskytovateli. Ten ji má běžně vyřídit do 30 dnů, odůvodněně může lhůtu prodloužit o dalších 30. Pokud pacient s odpovědí nesouhlasí, může do 60 dnů od jejího doručení podat stížnost příslušnému krajskému úřadu, v Praze magistrátu. Obrátit se lze také na zdravotní pojišťovnu, která může prověřit vykázanou péči a plnění smlouvy.
Za požadování peněz v rozsahu hrazeném z veřejného pojištění může podle stejného zákona hrozit poskytovateli pokuta až jeden milion korun. Sankce ale není hlavním cílem pacienta. Podstatné je, aby kvůli odmítnutí sporného paušálu nepřišel o potřebnou léčbu.
Senior se nemusí v čekárně hádat ani dokazovat paragrafy. Stačí klidně odmítnout okamžitou platbu, vyžádat si podmínky a cenu písemně a zavolat pojišťovně. Lékař může nabízet služby navíc. Nemůže však prodávat přístup k péči, kterou už pacientovi zaplatilo zdravotní pojištění.
