Článek
Inkvizice soucitu: Proti diktatuře uražených
Reakce na článek Daniely Krásenské „Lidé se báli odejít.“ o vyhazovu profesora Ivana Foletti z Masarykovy univerzity
1. Kult oběti jako nová totalita
Daniela Krásenská a jí podobní nejsou v klasickém smyslu novináři; jsou to moderní exorcisté. Jejich poslání není hledat pravdu, která je složitá a často nepohodlná, ale identifikovat „hřích“ proti nové církvi politické korektnosti. Žijeme v bizarním světě, kde se subjektivní pocit ublížení stal objektivním důkazem viny. Nejvyšším zákonem akademické půdy není inkluze, ale bezohledné hledání pravdy. Jakmile se z univerzity stane sanatorium pro citlivé a ufňukané studenty, přestává být intelektuální institucí a stává se pouhým úřadem na potvrzování průměrnosti. Neoslavujeme pokrok, ale návrat k rituálním honům na čarodějnice. Rozdíl je jen v tom, že dříve se upalovalo pro uřknutí, dnes se vyhazuje pro „přílišnou přísnost“.
2. Eutanazie excelence
Je v tom jistá fascinující, byť zvrácená drzost: představa průměrné osoby, že má morální právo osekávat hrany výjimečných jedincům. Tito „hybatelé perem“ se nám snaží namluvit, že univerzita má být bezpečným dětským hřištěm s vypolstrovanými rohy a dohledem ombudsmana nad každým zvýšeným hlasem. Jenže skutečné poznání bolí. Intelektuální růst vyžaduje brutální konfrontaci, ponížení vlastního ega a dril, který je ze své podstaty nesoucitný. Snaha „humanizovat“ elitní vědu není ničím jiným než snahou o její kastraci. Pokud odstraníme tlak, neodstraníme utrpení, ale výsledek.
3. Jazyková manipulace a terapeutický stát
Slova použitá v článku: „sekta“, „manipulace“, „toxické prostředí“. To nejsou popisy reality, to jsou slova-zbraně. Jsou navržena tak, aby ukončila diskusi dřív než se kdokoli stihne zeptat na fakta. Pokud profesor vyžaduje loajalitu k oboru, je to nálepkováno jako „sekta“. Pokud vyžaduje pracovní nasazení přes noc, je to „vykořisťování“. Je to jazyk osob, které sami nikdy nic nevybudovali a jejichž jedinou životní ambicí je dohlížet na to, aby nikdo nevyčníval nad jejich vlastní smutně nízký obzor. Je to triumf údržbářů nad architekty.
4. Zrada charakteru a oslava udavačství
Největším proviněním těchto textů je, že oslavují morální slabost jako hrdinství. Krásenská nám předkládá obraz „odvážných studentů“, kteří se ozvali. Ve skutečnosti nám však prodává obraz generace, která se neumí postavit autoritě tváří v tvář argumentací v otevřeném sporu, ale raději ji zezadu podřízne pomocí anonymních stížností. To, co nám média prezentují jako „etický pokrok“, je ve skutečnosti vítězství slabošství nad charakterem. Je to kultura, která učí mladé lidi, že nejkratší cesta k moci nevede přes vlastní výkon, ale přes zničení výkonu druhých.
Závěrečný úder: Teokracie dobrých úmyslů
Celý tento mediální cirkus je jen dalším projevem teokracie dobrých úmyslů, která požírá západní civilizaci zevnitř. Pod maskou ochrany slabších se zde odehrává brutální likvidace intelektuálních elit. Na konci tohoto procesu budou univerzity plné spokojených, usměvavých a naprosto průměrných jedinců, kteří budou mít svá „bezpečná místa“, ale nebudou schopni vysvětlit souvislosti a přečíst latinský nápis na katedrále, kterou jejich předchůdci postavili.
Daniela Krásenská není jen obránkyní studentů. Je mluvčí světa, který se bojí výjimečnosti natolik, že ji raději prohlásí za duševní poruchu a začne ji léčit vyhazovy. Je to svět, který je sice „citlivý“, ale intelektuálně mrtvý.
Tato kauza není o jednom profesorovi. Je to lakmusová zkouška toho, zda akademická půda ještě unese nekomfort elit a třaskavost rozdílných názorů, nebo zda jsme dospěli do fáze, kdy je hlavním kritériem kvality je bezpečnost a minimalizace jakéhokoli „rizika myšlení“.
