Článek
I. GROTESKNÍ IRONIE
Papež Leo XIV. svou encyklikou varuje lidstvo, aby neodevzdalo svou duši strojům. Říká to instituce, která zakazovala šíření myšlenek, Dionýsovo víno v Thrákii a překlad vlastní posvátné knihy do jazyka, kterému lid rozuměl, protože přímý přístup k textu byl stejně nebezpečný jako přímý přístup k bohu. Varování před závislostí zaznívá z úst nejdéle fungujícího monopolu na pravdu a vědomí v dějinách Západu. Je to, jako kdyby Al Capone vydal brožuru o nebezpečí organizovaného zločinu: technicky správné, historicky groteskní.
Řekové tuto svobodu měli. Pak ji ztratili, ne proto, že by ji vzdali, nýbrž proto, že ji někdo systematicky zlikvidoval. Eleusis bylo uzavřeno roku 392 ediktem císaře Theodosia, po devíti stech letech nepřetržité tradice.
II. PŘED MONOPOLEM
Nedělejme si iluze. Nestojíme u slavného konce monopolu katolické církve, stojíme u předávacího ceremoniálu. Ten dávný klíč k lidskému vědomí a poslušnosti se nepředal ve velkém gestu abdikace, byl tiše vklouznut do jiné kapsy. A instituce, která ho drží nyní, nemá mitru ani prsten, má servery a uživatelské podmínky, které nikdo nečte. Abychom ale pochopili, co bylo předáno, musíme vědět, co bylo ukradeno a zakázáno.
Řekové nepotřebovali prostředníka v tom smyslu, v jakém ho vyžadovala pozdější církev. V Eleusis se každý podzim konala mystéria, jichž se účastnily tisíce lidí, od prostých zemědělců po Platóna, Sofokla, Marka Aurelia. Co tam pili, víme pouze přibližně: kykeon, nápoj z ječmene a máty, který podle všeho obsahoval parazita Claviceps purpurea, námel, jehož alkaloidy jsou přímými předchůdci toho, co Albert Hofmann syntetizoval jako LSD. Účastníci popisovali setkání se smrtí a znovuzrozením tak jednotně, že moderní klasicisté tuto chemickou hypotézu berou vážně. Platón po návratu napsal, že teprve tam pochopil, co má na mysli, když mluví o nesmrtelnosti duše.
Přímá zkušenost, bez dogmatu, bez centrální autority, byla v řeckém světě legitimní cestou k poznání, byť i Eleusis měla své kněžské rody. Sókratés naslouchal svému daimonionu a neomlouval se za to žádné instituci. Dionýsos byl bůh, jehož rituály zahrnovaly víno jako technologii změny vědomí; mainady tancovaly do extáze mimo jakoukoliv hierarchii, protože žádná centrální autorita neexistovala. A to byl přesně ten problém, který přišlo křesťanství vyřešit.
III. PŘÍCHOD MONOPOLU
Pak přišla idea, která v dějinách lidského vědomí nemá předchůdce: že pravda je jedna, že ji vlastní jedna instituce a že mimo ni není spásy. Ne jako filozofická pozice, nýbrž jako zákon, jehož porušení se trestá. Od Torquemady po Index librorum prohibitorum, od Galileova donuceného odvolání po upalování Jana Husa, Giordana Bruna a hony na čarodějnice, recept byl prostý: strach jako vstupní poplatek, věčné zatracení jako pojistka a kontrola vzdělávání jako záruka, že zákazník nikdy nenajde konkurenci.
Co církev potlačovala především, nebyly bludy, byly to přímé zkušenosti, které monopol obcházely. Aztécké houbičky, doslova tělo boha, byly španělskými misionáři zakázány při náboženských obřadech s horlivostí, která prozrazuje přesné pochopení toho, oč jde. Bernardino de Sahagún je ve svém Florentském kodexu pečlivě zdokumentoval, a jeho spisy pak španělská koruna na dlouhou dobu zastavila. Houbičky nezpůsobovaly morální úpadek, způsobovaly zkušenost, po níž člověk nepotřeboval kněze. Stejný osud potkal peyotl, ayahuascu, ibogain. Všude, kam přišla církev, první na řadu přišly rituály přímé zkušenosti, ne proto, že by byly nebezpečné, ale proto, že zpochybňovaly výlučný nárok na pravdu a podkopávaly monopol.
Byl to monopol, který svou působností hodně připomíná mafii, a to bez ironie, protože mafie je přinejmenším upřímná ohledně svých metod. Kdo neplatil výpalné v podobě poslušnosti a nepochybnosti, ten si koledoval o oheň, síru a společenské vyobcování. Elegantní na tom je, že zákazník si myslel, že platí dobrovolně. Celý mechanismus byl postaven tak, aby nutil člověka myslet, že jeho klec je jeho domov.
IV. PŘEDÁNÍ KLÍČE
A dnes? Dnes tu roli přebírá AI algoritmus, a to s elegancí, které by se Řím mohl jen obdivovat, protože nepotřebuje hrozby. Stačí mu pohodlí. Stačí mu, že člověk přestane přemýšlet při kladení otázek, protože odpověď přijde rychleji, než otázka dozraje. Církev chtěla naši duši a dávala nám to najevo, algoritmus chce naši pozornost a říká nám, že nám tím pomáhá. Různé slovníky, stejná gramatika moci.
Všimněme si přitom, co moderní stát zdědil po církvi jako první, podle hesla „když to nechápu, tak se to zakáže": zákaz přímé zkušenosti. Psilocybin, houbičky, je v mnoha zemích na indexu zakázaných látek, Schedule I, stejná kategorie jako heroin. Ne proto, že způsobuje násilí, ale proto, že způsobuje přesně to, co církev vždy označovala za nejnebezpečnější: člověk se setká sám se sebou bez prostředníka. A pak se mnohem hůř řídí.
V. ÚNIK
Existuje samozřejmě únik. Říká se mu myslet sám. Je tak jednoduchý, že ho drtivá většina lidí nikdy nevyzkouší, ne proto, že by byli hloupí, ale proto, že jak církev, tak algoritmus využívají tutéž věc dříve než kdokoli jiný: myšlení je nepohodlné, a kdo nabídne pohodlnou náhradu, bude mít zákazníky dřív, než stihnou přemýšlet, zda chtějí být zákazníky.
Monopol na pravdu nestojí na samotné pravdě. Je kombinací několika pilířů a zjednodušeně stojí na schopnosti určovat, co bude považováno za pravdu, a na pohodlí. A my lidé jsme velmi pohodlný druh. Byli jsme jím v Aténách, v Tenochtitlanu i v Silicon Valley. Klec se mění, návyk zůstává.
Jiný límeček, stejný řetěz.
