Článek
Na první pohled to zní logicky.
Pokud nedělám nic nelegálního, proč bych měl řešit, kdo o mně sbírá data? Proč bych měl řešit šifrování, sledování polohy, historii komunikace nebo VPN?
Jenže soukromí není výsada zločinců.
Soukromí je normální součást svobodného života.
Zamykáme dveře, i když doma neskrýváme nic nelegálního. Zatahujeme závěsy, i když v obýváku nepácháme trestnou činnost. Neposíláme cizím lidem výpis z účtu, zdravotní dokumentaci ani seznam lidí, se kterými jsme si volali.
A přece to neděláme proto, že jsme podezřelí, ale proto, že některé věci prostě nejsou věcí cizích lidí, firem ani státu.
A přesně stejná logika platí i online.
Jenže v digitálním světě jsme si zvykli být mnohem odevzdanější.
Mnoho lidí má pocit, že data jsou něco abstraktního. Nějaké soubory, čísla, technické záznamy. Jenže naše data nejsou abstraktní, jsou DĚSIVĚ konkrétní.
Data ukazují, kde jsme byli. S kým jsme mluvili. Jak často. Kdy. Co hledáme. Čeho se bojíme. Jaké máme zdravotní problémy. Jaké máme politické názory. Jaké vztahy řešíme. Jaké máme slabosti.
A právě proto jsou cenná.
Bezpečná data jsou základ svobodné společnosti.
Neustále se o ně někdo snaží. Firmy, protože na nich vydělávají. Podvodníci, protože je mohou zneužít. A občas i stát, protože je pohodlné mít o lidech víc informací.
Nedávno jsme to viděli znovu. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se pokoušel získat přístup k provozním a lokalizačním údajům, tedy k informacím o tom, komu jsme volali, kdy jsme volali a kde jsme se v danou dobu nacházeli.
Naštěstí k tomu nedošlo a zkoušel to už i dříve, přičemž už ve vládě jsme to jako Piráti kritizovali. ÚOHS nemá žádné právo na citlivá data. Ani tehdy, ani teď!
Ale právě tyto pokusy ukazují, proč je argument „nemám co skrývat“ tak krátkozraký.
Nejde totiž o to, jestli dnes věříme konkrétnímu úřadu, konkrétní vládě nebo konkrétnímu ministrovi. Jde o to, jestli chceme vytvářet systémy, které umožňují sbírat citlivé informace o milionech lidí jen proto, že by se někdy mohly hodit.
Jakmile jednou taková data vzniknou a někdo k nim získá přístup, už se velmi těžko berou zpět.
A teď k VPN.
V poslední době se objevují úvahy, že by se měly VPN služby omezovat, protože je děti mohou používat k obcházení ověřování věku na internetu.
Ochrana dětí je samozřejmě důležitá. O tom se nemusíme přít. Děti mají být chráněné před obsahem, který pro ně není vhodný, i před prostředím, které je zneužívá nebo manipuluje.
Ale nemůžeme přece chránit děti tím, že oslabíme soukromí a bezpečnost všech ostatních.
VPN není nástroj pro zločince. VPN používají firmy, novináři, lidé pracující z domova, studenti i běžní uživatelé na veřejných Wi-Fi sítích. Často jednoduše proto, aby jejich komunikaci nebylo tak snadné sledovat nebo zneužít.
Pokud někdo obchází špatně nastavený systém ověřování věku, problém není v tom, že existuje VPN.
VPN je cenným nástrojem pro zajištění soukromí.
Problém je v tom, že samotný systém je špatně navržený!
Zakazovat nebo omezovat VPN kvůli tomu je podobné, jako kdybychom chtěli zakázat závěsy, protože někdo za nimi může dělat něco špatného. Nebo jako kdybychom zakázali zamykat dveře, protože zamčené dveře občas ztěžují práci policii.
Ve svobodné společnosti nemůžeme každý nástroj soukromí považovat za podezřelý jen proto, že se dá zneužít.
Ano, internet potřebuje pravidla.
Ano, děti online potřebují ochranu. Ano, technologické firmy musí nést odpovědnost za prostředí, které vytvářejí.
Ale odpovědí nemůže být plošné oslabování nástrojů, které chrání soukromí milionů lidí.
Protože soukromí je jedna z podmínek svobody.
Až tedy příště zazní věta „já nemám co skrývat“, zkuste si položit jinou otázku:
Opravdu chci žít ve světě, kde musím každému dokazovat, že si soukromí zasloužím?
Já fakt ne.
