Článek
V naší městské části máme facebookovou skupinku, kde lidé mohou sdílet, co mají na srdci. Přispívají zde nejen zastupitelé, ale i občané. Příspěvky obsahují nejrůznější komentáře, od „Daruji za odvoz“, „Otvíráme nový obchod“, až po „To se někdo zbláznil?“, „Kdo tohle povolil?“. Řekla bych, že je to ve všech skupinách městských částí stejné. Facebook je vhodná platforma pro sdílení informací, někdy užitečných, jindy naopak vůbec.
Když jsem byla malá, trávila jsem spoustu času s tátou venku. Nemyslím tím běhání po lese, ale spíš chození po městě, takové to zdánlivě bezcílné bloumání po naší městské části. Při každé takové výpravě se skoro vždy ‚něco přihodilo‘.
Tím ‚něčím‘ byla činnost, která naše okolí zvelebila, nebo někomu pomohla. Maličkosti, které téměř nic nestály, jen naši aktivitu a součinnost. Pomáhali jsme při náledí chytat rozjetá auta, volali sanitku, když někdo zkolaboval na ulici, pomohli paní najít ztraceného pejska a další podobné věci. Vždy to byla nějaká maličkost, která se děla tak nějak samozřejmě a přirozeně jsme se do ní zapojili.
A kdo ví, zda to byl tehdy tatínkův vědomý záměr pomoci, nebo to dělal jen tak, protože takový je, ale tento zvyk se mi vryl pod kůži. Teď jsem dospěla a tyto „maličkosti“ dělám dál. Skoro každý den se starám o své okolí a beru to jako součást svého života. Seberu leták pohozený u nás pod schránkami a hodím ho do odpadu, zavřu popelnici otevřenou v dešti, atd. O naše okolí se starám v každodenních maličkostech, které mi dělají radost a okolí je o trochu příjemnější nám všem.
Nikdy jsem neměla potřebu se tímto chlubit, protože to beru jako součást každodenního života. Nemám potřebu tyto problémy fotit a vkládat na sociální sítě. Prostě jdu a uklidím je, nebo volám příslušné činné orgány.
A tak se dostávám zpět k naší skupině na Facebooku. V poslední době se v ní objevují příspěvky typu „Koukněte, jak někdo blbě parkuje“, „Co si to městská část dovoluje“, „Lidi jsou prasata“ a většinou je příspěvek doplněn o pohoršující fotografii dané situace. Mě tyto příspěvky udivují a nechápu jejich smysl. Přitom udělat tu maličkost a danou situaci vyřešit stojí většinou méně času, než věc fotit a trávit s ní čas na sociálních sítích.
Někdo špatně parkuje? Zavolám městskou policii. Někde je nepořádek? Uklidím ho (pokud je to v mých silách) nebo informuji městskou část. Mám problém se sousedem? Zajdu za ním a slušně si s ním promluvím. Jednoduché problémy s jednoduchým řešením.
Vlivem sociálních sítí jako bychom zapomněli, že můžeme řešit problémy i jinak, než je prvotně sdílet, pohoršit se, nechat se v komentáři poplácat po rameni a tím to nechat uzavřené. Naše okolí tvoříme nejen tím, že v něm trávíme čas, ale že se o něj i staráme. A bez iniciativy, maličkostí a činnosti to nepůjde.
