Článek
Byla jsem s hodným chlapem, ale sex byl hrozný. Odešla jsem, i když mi nic neudělal
Kdybych měla popsat svého bývalého jednou větou, řekla bych: byl to ten typ muže, kterého by si přála každá máma. Slušný, pracovitý, nekonfliktní. Nikdy nezvýšil hlas, nikdy mě nepodrazil, nikdy mi neublížil. A přesto jsem ho opustila. Ne proto, že bych ho neměla ráda. Ale proto, že jsem se vedle něj cítila prázdná.
Na začátku jsem si myslela, že je to jen ostych. Že potřebujeme čas. Že se „to“ rozjede. První měsíce jsem si jeho nejistotu v posteli vykládala jako roztomilou. Nebyl dravý, nebyl vášnivý, ale byl pozorný. Pořád se ptal, jestli je mi dobře, jestli něco nechci jinak. Jenže problém byl, že já vlastně nevěděla, co chci. Věděla jsem jen, že necítím nic.
Sex s ním byl technicky v pořádku. Všechno probíhalo správně, bez trapasů, bez bolesti, bez dramat. Ale taky bez jiskry. Bez napětí. Bez toho zvláštního pocitu, kdy se těšíte už jen na to, že se vás ten druhý dotkne. Ležela jsem vedle něj a místo vzrušení jsem cítila spíš nudu. Někdy i lehké podráždění, že už to zase „musíme absolvovat“.
Nejhorší bylo, že on byl spokojený. Pro něj to fungovalo. Usmíval se, objímal mě, plánoval budoucnost. Já jsem mezitím v hlavě řešila, jestli jsem vadná já. Jestli nejsem rozmazlená. Jestli nechci moc. Vždyť kolik žen by bylo rádo za takového chlapa. A já tady řeším, že mě nevzrušuje.
Rok jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že sex není všechno. Že důležitější je respekt, bezpečí, důvěra. A ano, to všechno jsem s ním měla. Jenže jsem neměla chuť. Neměla jsem touhu. A začala jsem se přistihovat, že si občas představuju, jaké by to bylo s někým jiným. Ne konkrétně s někým, spíš obecně. S někým, kdo by ve mně probudil něco, co už dlouho spalo.
Začala jsem se vymlouvat. Na únavu. Na bolest hlavy. Na stres. On byl chápavý. A tím to bylo ještě horší. Protože jak se rozchází s někým, kdo je hodný? Kdo vám nosí snídani do postele, pamatuje si vaše oblíbené víno a nikdy vám nedal důvod k hádce?
Rozcházíte se s ním potichu. V sobě.
Ten zlom přišel jednoho večera, kdy jsem ležela vedle něj a on mě objímal. Měla jsem všechno, co by „správná“ žena měla chtít. A přesto jsem cítila jen prázdno. Uvědomila jsem si, že kdyby takhle měl vypadat zbytek mého života, budu se pomalu vytrácet sama sobě. Nešťastná ne kvůli bolesti, ale kvůli absenci čehokoliv.
Když jsem mu řekla, že odcházím, díval se na mě nechápavě. „Co jsem udělal špatně?“ zeptal se. A já nevěděla, co říct. Protože odpověď byla: nic. A právě to bylo na tom nejtěžší.
Nezradil mě. Nelhal. Neublížil mi. Jen mi nedokázal dát pocit, že jsem žena, po které někdo touží. A já už jsem nechtěla být ve vztahu, kde je všechno správně, ale nic není živé.
Odcházela jsem s pocitem viny. Připadala jsem si povrchní. Jako někdo, kdo zahodil zlato kvůli něčemu neuchopitelnému. Jenže časem jsem pochopila, že touha není detail. Že sexualita není bonus, ale součást intimity. A že zůstat s někým jen proto, že je hodný, je vlastně kruté. K němu i ke mně.
Dnes už vím, že jsem neodešla kvůli špatnému sexu. Odešla jsem, protože jsem se vedle něj necítila živá. A i když mi nikdy nic neudělal, já bych sobě udělala hodně, kdybych zůstala.
