Článek
Seděli jsme naproti sobě v malé kuchyni panelákového bytu na okraji města. Známe se roky. Vyrůstali jsme ve stejné ulici, chodili do stejné školy, jen naše cesty se po maturitě rozešly. Já do práce, on „nějak přežít“. A pak to řekl.
„Z tvých daní se mi žije líp než z práce.“
Neřekl to šeptem. Neřekl to se studem. Řekl to s úsměvem, skoro pobaveně. A já, člověk, který nikdy neměl problém říct svůj názor nahlas, jsem najednou mlčela.
Pracuji od devatenácti. Žádná pohádka, žádné známosti. Ranní směny, přesčasy, daně, odvody. Když přijde výplatní páska, první, co vidím, nejsou peníze, ale to, kolik mizí pryč. Sociální, zdravotní, daň z příjmu. Vždycky jsem si říkala: tak to má být. Platíme si zdravotnictví, školy, silnice. Solidarita. Společenská smlouva.
Jenže když proti vám sedí někdo, kdo vám bez mrknutí oka sdělí, že systém využívá, protože se mu to vyplatí víc než práce, ta smlouva najednou praská.
„Když půjdu dělat za minimálku, přijdu o dávky. Takhle mám víc a ještě čas pro sebe,“ pokračoval klidně. Prý si občas něco přivydělá bokem. Na ruku. Bez papírů. „Stát má dost,“ mávl rukou.
V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a bezmoci. Protože jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu v jedné věci – systém to umožňuje. Ne všem. Ne vždy. Ale některým ano.
Nejde o ty, kteří skutečně nemohou pracovat. O samoživitelky, o lidi se zdravotním omezením, o ty, kteří přišli o práci a zoufale hledají novou. Těch si vážím. Těm bych klidně přispěla víc. Ale co s těmi, kteří otevřeně říkají: pracovat se nevyplatí?
Vzpomněla jsem si na debaty politiků, kteří se předhánějí v tom, kdo přidá víc a komu. Na tiskové konference, kde zaznívají miliardy jako drobné. Na věčné spory o „zneužívání dávek“, které se pravidelně vracejí před každými volbami. Stačí si pustit diskusi z Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a člověk slyší stejná slova: solidarita, motivace, odpovědnost.
Ale realita není tisková konference. Realita je kuchyňský stůl a věta, která vás zasáhne víc než jakýkoli politický projev.
„Ty jsi hloupá, že makáš,“ zasmál se. Možná to měl být vtip. Možná ne.
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem opravdu blbá. Jestli jsem jen součástí naivní většiny, která drží systém nad vodou, zatímco jiní si z něj berou bez výčitek. A hlavně – kdo za to může?
Stát? Ten, kdo pravidla nastavuje? Nebo ten, kdo je ohýbá, protože může?
Česká republika je často popisována jako země závistivců. Možná jsme spíš zemí unavených lidí. Lidí, kteří pracují, ale mají pocit, že se to nevyplácí. Že když se snaží, dostanou jen víc povinností. A když se nesnaží, systém je podrží.
Nejhorší na celé situaci nebyla jeho věta. Bylo to moje ticho. To, že jsem nedokázala říct: Takhle to není správně. Protože někde vzadu v hlavě mi hlodala otázka, jestli problém není hlubší než jeden konkrétní člověk.
Možná jsme vytvořili prostředí, kde je výhodnější být chytrý v obcházení pravidel než poctivý v jejich dodržování. Kde se z práce stává trest a z dávek strategie.
Nechci žít ve společnosti, kde se lidé dělí na „hlupáky, co makají“ a „chytré, co berou“. Nechci přemýšlet nad tím, jestli se mi víc vyplatí pracovat, nebo optimalizovat svůj život kolem sociální podpory.
A přesto jsem ten večer usínala s nepříjemným pocitem. Ne kvůli němu. Ale kvůli tomu, že jsem poprvé nedokázala obhájit vlastní přesvědčení bez pochybností.
Možná totiž nejde jen o dávky a daně. Možná jde o důvěru. O víru, že většina z nás hraje fér. Jakmile tu víru ztratíme, nezůstane nám nic než podezírání a hořkost.
A to je mnohem dražší než jakákoli sociální dávka.
