Článek
Když jsem tu práci brala, znělo to skvěle. Motivující systém odměn. Výkon se vyplácí. Čím víc se snažíš, tím víc vyděláš. Přesně ten typ věty, který vám na pohovoru zní jako příslib lepší budoucnosti. Ne jako varování.
Základní plat nebyl nic moc, ale říkali mi, že prémie jsou skoro jisté. „Většina lidí si sáhne na maximum.“ „Stačí, když budeš dělat svou práci dobře.“ „Máme férový systém.“ A já tomu věřila. Protože jsem chtěla věřit. Potřebovala jsem práci. Potřebovala jsem peníze. Potřebovala jsem si říct, že jsem schopná.
Realita? Základ sotva pokryje nájem, energie a jídlo. Všechno ostatní – oblečení, spoření, dovolená, klid v hlavě – závisí na prémiích. Na číslech. Na hodnocení. Na tom, jestli se klient vyspal dobře, nebo se rozhodl být ten den kretén.
Každý měsíc začíná stejně. Naděje. Říkám si, že tentokrát to vyjde. Že budu mít plné prémie. Že se nic nepokazí. Že budu mít konečně pocit, že mám situaci pod kontrolou. A pak přijde realita. Jeden zmetek. Jeden špatný telefonát. Jedna chyba, která ani nebyla moje. A najednou koukám na výplatní pásku a vidím o deset tisíc míň.
Deset tisíc není drobnost. To není „nevadí, aspoň si nekoupím boty“. To je rozdíl mezi tím, jestli zaplatím spoření, nebo ho zruším. Jestli pojedu na víkend pryč, nebo zůstanu doma. Jestli budu celý měsíc v klidu, nebo budu počítat každou kávu.
Nejhorší je ta psychická část. Neustálé napětí. Každý den chodím do práce s pocitem, že jsem na tenkém ledě. Že jeden špatný krok mě stojí kus života. Ne kariéry. Života. Protože peníze nejsou jen čísla. Jsou to možnosti. Svoboda. Klid. Budoucnost.
Začala jsem si všímat, jak se měním. Jsem podrážděná. Úzkostná. Kontroluju maily i večer, i o víkendech. Bojím se dovolené, protože co když zrovna ten měsíc budu mít horší výsledky? Bojím se nemocenské. Bojím se chyb. Bojím se lidí.
Můj příjem závisí na lidech, které nemůžu ovlivnit. Na klientech, na systému, na náladách nadřízených. A já mám pocit, že místo práce hraju ruletu. Někdy vyhraju. Někdy ne. A nikdy nevím dopředu.
Vtipné je, že navenek to vypadá skvěle. „Máte motivační plat, to je super!“ „Aspoň se můžeš snažit a vydělat si víc.“ Jenže nikdo už nevidí, že se snažím pořád. Že jedu na maximum. Že už nemám kde přidat. A že to „víc“ je vlastně jen iluze, protože to základní nemám jisté.
Začala jsem si klást otázku, jestli je tohle normální. Jestli je normální žít v permanentním stresu jen proto, abych měla důstojný příjem. Jestli je normální, že mě jeden cizí člověk může připravit o kus mého měsíčního klidu.
A došla jsem k nepříjemnému závěru: tohle není motivace. Tohle je tlak. Přenesená zodpovědnost. Riziko, které by mělo nést zaměstnavatel, ne já.
Neříkám, že prémie jsou špatně. Jsou fajn jako bonus. Odměna navíc. Ne jako základní složka přežití. Když se z bonusu stane nutnost, přestává to být motivační. Začíná to být vyčerpávající.
Dnes už vím, že nechci stavět svůj život na nejistotě. Nechci každý měsíc čekat, jestli si „zasloužím“ důstojnou výplatu. Nechci, aby můj klid závisel na jednom zmetkovi, který si vybije špatnou náladu.
Chci práci, kde základ pokryje život. A prémie budou jen třešnička, ne chleba. Protože žít od hodnocení k hodnocení není kariéra. Je to permanentní stres zabalený do hezkých slov o motivaci. A ten si už nechci dál kupovat za deset tisíc měsíčně.
