Článek
Můžeme mít všechno, nebo si vždy musíme vybrat jen jedno?
Seděla jsem v taxi, koukala na město za oknem a přemýšlela o jedné větě, kterou slýchám celý život: „Můžeš mít všechno.“ Říkali mi to rodiče, kamarádky, motivační knížky i Instagram. Můžeš mít kariéru snů. Lásku jako z filmu. Tělo jako z reklamy. Svobodu. Děti. Vášeň. Klid. Všechno najednou.
Jenže čím jsem starší, tím víc mám pocit, že to „všechno“ je spíš marketingový slogan než realita.
Protože pokaždé, když si něco vyberu, zároveň se něčeho vzdávám. Když pracuji dlouho do noci, nemám energii na vztah. Když investuji do vztahu, stagnuje kariéra. Když chci svobodu, nemohu mít jistotu. Když chci jistotu, musím se vzdát části svobody.
Život není menu, kde si objednáme kompletní degustační balíček.
Je to spíš neustálá série kompromisů, které se snažíme vydávat za vědomé volby. Říkáme si, že jsme se rozhodli správně. Že „to tak chtělo být“. Že „jinak by to nešlo“. Ale někde uvnitř víme, že každá naše cesta má i paralelní verzi, kterou nikdy neprožijeme.
A právě ta neprožitá verze nás občas pronásleduje nejvíc.
Mám kamarádku, která má skvělou kariéru. Cestuje, vydělává, žije ve velkém bytě. A tiše závidí těm, co mají děti. Pak mám jinou, která má rodinu, dům, stabilitu. A potají sleduje život svobodných žen na Instagramu a říká si, jaké by to bylo „ještě chvíli žít jen pro sebe“.
Nikdo nemá všechno. Každý má něco. A fantazii o tom ostatním.
Sociální sítě ten pocit jen zhoršují. Vidíme sestříhané verze cizích životů. Úspěchy bez únavy. Vztahy bez konfliktů. Děti bez vyčerpání. Těla bez bolesti. A pak se díváme na svůj vlastní život, plný kompromisů, pochybností a nevyspaných nocí, a máme pocit, že jsme si vybrali špatně.
Že někde existuje lepší kombinace.
Jenže neexistuje ideální verze života. Existuje jen verze, kterou jsme si zvolili – a všechny ostatní, které jsme ztratili.
A možná největší lež není „můžeš mít všechno“. Možná největší lež je „nemusíš nic obětovat“.
Protože každý směr něco stojí. Kariéra stojí čas. Vztah stojí svobodu. Děti stojí energii. Samota stojí blízkost. Stabilita stojí dobrodružství. A dobrodružství stojí jistotu.
Otázka tedy není, jestli můžeme mít všechno. Otázka je, jestli dokážeme žít s tím, co jsme si nevybrali.
Dokážeme se přestat ptát „co kdyby“? Dokážeme se dívat na svůj život a říct: tohle je moje volba, se vším všudy? Bez porovnávání. Bez lítosti. Bez idealizování alternativ?
Možná dospělost není o tom mít všechno. Možná je o tom přijmout, že život je omezený. Že čas je konečný. Že energie není nekonečná. Že nemůžeme být všude, s každým, v každé verzi sebe sama.
A že právě díky těm omezením má to, co máme, vůbec nějakou hodnotu.
Protože kdybychom mohli mít všechno, nic by nebylo vzácné. Nic by nebylo důležité. Nic by nebylo skutečně naše.
Takže možná správná otázka nezní: „Můžu mít všechno?“
Ale: „Co je to jedno, bez čeho svůj život vlastně nechci?“
