Článek
Když jsem do práce nastupovala, měla jsem radost, že jsem konečně našla místo, kde se můžu něco naučit, získat zkušenosti a zároveň mít jistý příjem. Práce mě bavila, s kolegy jsem vycházela dobře a měla jsem pocit, že se na mě šéf může spolehnout. Snažila jsem se být pečlivá, plnila jsem termíny a kdykoli bylo potřeba, zůstala jsem déle nebo pomohla s úkoly navíc. O svém platu jsem příliš nepřemýšlela. Dostávala jsem částku, na které jsme se při nástupu dohodli, a brala jsem to jako běžnou součást pracovního života.
Všechno se změnilo během jedné obyčejné přestávky na kávu. S kolegou Frantou jsme se bavili o práci, o rostoucích cenách a také o tom, že bychom si oba potřebovali trochu finančně polepšit. Když přišla řeč na výplatu, Franta se jen tak mimochodem zmínil, kolik měsíčně bere. Nejdřív jsem si myslela, že jsem ho špatně pochopila. Když mi ale částku zopakoval, došlo mi, že vydělává o pět tisíc korun víc než já.
Chvíli jsem nevěděla, co na to říct. Nešlo o to, že bych Frantovi jeho peníze nepřála. Byl to můj kolega, se kterým jsem vycházela dobře. Jenže jsme pracovali na stejné pozici, měli jsme podobné úkoly, stejnou pracovní dobu a srovnatelnou odpovědnost. Řešili jsme stejné problémy, komunikovali se stejnými zákazníky a plnili stejné cíle. Nedokázala jsem pochopit, proč je jeho práce oceněná o tolik lépe než ta moje.
Cestou domů jsem na to pořád myslela. V hlavě se mi honily otázky, jestli jsem při nástupu neudělala chybu, jestli jsem si neměla říct o vyšší plat nebo jestli nejsem v něčem horší než Franta. Vzpomněla jsem si na všechny chvíle, kdy jsem zůstávala v práci déle, snažila se vyřešit složitý úkol nebo přebírala povinnosti, které nikdo jiný dělat nechtěl. Najednou jsem měla pocit, že moje úsilí nemá takovou hodnotu, jakou jsem si myslela.
Druhý den jsem se rozhodla, že si o celé věci promluvím se šéfem. Nebylo mi to příjemné. Nechtěla jsem působit konfliktně ani se dostat do situace, kdy se na mě vedení začne dívat jako na problémovou zaměstnankyni. Zároveň jsem ale věděla, že pokud se nezeptám, nic se nezmění.
Při rozhovoru jsem se snažila zachovat klid. Popsala jsem, jaké úkoly vykonávám, jakou mám odpovědnost a co všechno mám na starosti. Potom jsem se zeptala, podle jakých kritérií se u nás stanovují mzdy a proč bych měla za stejnou práci dostávat méně než kolega. Odpověď mě příliš neuklidnila. Dozvěděla jsem se jen, že každý má při nástupu jiné podmínky a že se moje mzda může někdy v budoucnu přehodnotit.
Jenže mně nešlo pouze o to, abych si vyjednala vyšší výplatu. Chtěla jsem vědět, zda je takový rozdíl vůbec spravedlivý a jestli má zaměstnavatel právo platit dvěma lidem za stejnou práci rozdílné částky.
Začala jsem si proto zjišťovat, co říká zákon. K mému překvapení jsem zjistila, že český zákoník práce se rovností v odměňování zabývá poměrně jasně. Podle § 110 mají zaměstnanci u stejného zaměstnavatele nárok na stejnou mzdu, plat nebo odměnu z dohody za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Neznamená to sice, že každý člověk na stejné pozici musí automaticky dostávat naprosto totožnou částku, ale rozdíly musí mít objektivní a obhajitelné důvody.
Při posuzování se zohledňuje například složitost, odpovědnost a namáhavost práce, pracovní podmínky, pracovní výkonnost a dosahované výsledky. Pokud tedy Franta odvádí náročnější práci, má větší odpovědnost nebo dosahuje prokazatelně lepších výsledků, může to za určitých okolností rozdíl ve mzdě vysvětlovat. Samotný fakt, že jsme oba na stejné pracovní pozici, ještě automaticky neznamená, že musí být naše výplaty na korunu stejné.
V mém případě ale nic nenasvědčovalo tomu, že by mezi námi byly takové rozdíly, které by pětitisícový rozdíl ve mzdě rozumně vysvětlovaly. A právě to mě znepokojovalo nejvíc.
Narazila jsem také na § 16 zákoníku práce, který zaměstnavatelům ukládá povinnost zajišťovat rovné zacházení a zakazuje diskriminaci v pracovněprávních vztazích. Pokud by se ukázalo, že dostávám méně právě proto, že jsem žena, zatímco mužský kolega za stejnou práci dostává víc, nešlo by jen o nepříjemnou zkušenost, ale o potenciálně nezákonné jednání.
Samotný rozdíl ve mzdě ještě automaticky nedokazuje diskriminaci na základě pohlaví. Bylo by potřeba posoudit konkrétní okolnosti, náplň práce, odpovědnost, výsledky i důvody, které zaměstnavatel pro rozdílné odměňování uvádí. Přesto jsem pochopila, že nemusím podobnou situaci bez dalších otázek přijímat jako něco, co se zkrátka děje.
Zjistila jsem také, že zaměstnavateli mohou za porušení povinností v oblasti rovného zacházení nebo za diskriminaci hrozit sankce podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. V případech vymezených tímto zákonem může pokuta dosáhnout až jednoho milionu korun. Pro mě to byla důležitá informace. Ukázalo se, že rovné odměňování není jen otázkou slušnosti nebo dobrých vztahů na pracovišti, ale také zákonné povinnosti.
Rozhodla jsem se, že si začnu schovávat podklady o své pracovní náplni, odpovědnosti a výsledcích. Chtěla jsem mít jasno v tom, co přesně dělám a jak se moje práce dá porovnat s prací kolegy. Zároveň jsem si připravila další otázky pro vedení a požádala o konkrétnější vysvětlení rozdílu v odměňování. Pokud bych nedostala uspokojivou odpověď, byla jsem připravená obrátit se na inspektorát práce nebo se poradit s odborníkem na pracovní právo.
Celá zkušenost mě naučila jednu důležitou věc. To, že jsem dosud o svém platu příliš nepřemýšlela, neznamená, že jsem se neměla ptát. A to, že jsem žena, rozhodně nemůže být důvodem, proč by moje práce měla mít menší hodnotu než práce mužského kolegy.
Pět tisíc korun měsíčně pro mě není zanedbatelná částka. Za rok jde o šedesát tisíc korun, které mohou rozhodovat o tom, kolik si dokážu ušetřit, zda zvládnu nečekané výdaje nebo jestli si budu moci dovolit něco navíc. Ještě důležitější pro mě ale bylo vědomí, že za svou práci chci dostávat spravedlivě zaplaceno.
Dnes už vím, že zeptat se na výši mzdy a její zdůvodnění není žádná drzost. Pokud mám pocit, že se mnou zaměstnavatel nezachází férově, mám právo chtít vysvětlení. A jestli se někdy ocitnu v podobné situaci znovu, nebudu si automaticky říkat, že jsem si měla vyjednat víc nebo že chyba musí být ve mně. Nejdřív budu chtít vědět, zda pro rozdíl v odměňování existuje skutečný a zákonný důvod.
