Článek
Zjistila jsem, že moje únava z lidí má konkrétní psychologický důvod. Dlouho jsem si to nechtěla připustit. Připadala jsem si přehnaná, rozmazlená, možná i líná. Ostatní zvládali víkendové akce, večírky, pracovní porady, rodinné oslavy, a já? Já jsem po dvou hodinách toužila po tichu, tmě a absolutním klidu.
Nešlo jen o fyzickou únavu. Nebyla to klasická únava typu „chce se mi spát“. Byl to zvláštní vnitřní pocit zahlcení. Jako by mi někdo přetížil mozek. Hlavu plnou cizích hlasů, emocí, pohledů, očekávání. A čím víc lidí, tím horší.
Dlouho jsem to brala jako osobní selhání. Říkala jsem si, že bych měla být víc společenská. Že jsem přece mladá, zdravá, bez vážných problémů. Tak proč nezvládám to, co ostatní berou jako normální součást života?
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se o tom začala bavit s psycholožkou. Popsala jsem jí ten pocit – že mě lidé vyčerpávají, i když je mám ráda. Že mě stojí strašně moc energie jen být „přítomná“. Usmívat se, reagovat, odpovídat, vnímat.
Podívala se na mě a řekla: „To, co popisujete, je typické pro lidi s vysokou mírou citlivosti na sociální podněty.“
Najednou to dostalo jméno.
Vysvětlila mi, že někteří lidé mají nervový systém nastavený tak, že zpracovávají víc informací najednou a do větší hloubky. Nejen slova, ale i tón hlasu, mimiku, energii v místnosti, nálady ostatních, nevyslovené napětí. Mozek jede nonstop na plné obrátky.
Zatímco někdo jiný vnímá konverzaci jen jako lehkou výměnu vět, já u toho nevědomě analyzuju každé gesto, pauzu, změnu atmosféry. A to je extrémně náročné.
Proto jsem unavená. Ne proto, že by mě lidé obtěžovali. Ale proto, že je vnímám příliš intenzivně.
Došlo mi, že pro mě není sociální interakce „automatická“. Je to mentální práce. Neustálé ladění se na druhé. Neustálé čtení prostoru. Neustálé přizpůsobování.
A to stojí energii. Hodně energie.
Navíc jsem si uvědomila ještě jednu věc: mám silnou potřebu autenticity. Small talk, povrchní konverzace, zdvořilostní fráze mě vyčerpávají víc než hluboké rozhovory. Ne proto, že bych byla arogantní, ale proto, že můj mozek hledá smysl. Hloubku. Skutečné propojení.
Když ho nenajde, jede naprázdno. A to je nejrychlejší cesta k únavě.
Psychologický důvod mojí únavy tedy není lenost ani sociální fobie. Je to kombinace vysoké citlivosti, empatie a potřeby hlubšího zpracování podnětů. Jinými slovy: můj mozek se ve společnosti lidí přetěžuje.
A nejhorší bylo, že jsem s tím celý život bojovala. Snažila jsem se být víc „normální“. Víc vydržet. Víc se přizpůsobit. Víc se usmívat. Méně si stěžovat. Více chodit mezi lidi, i když jsem uvnitř cítila, že už nemůžu.
Místo abych respektovala svoje nastavení, snažila jsem se ho přepsat.
Dnes to dělám jinak. Přestala jsem se nutit. Vybírám si, s kým trávím čas. Dávám si pauzy. Po společenských akcích si plánuju ticho. Nepovažuju potřebu samoty za selhání, ale za regeneraci.
A hlavně jsem přestala sama sebe nálepkovat jako „divnou“. Moje únava má smysl. Má důvod. Je logickým důsledkem toho, jak funguje můj nervový systém.
Největší úleva byla v tom, že jsem pochopila, že nemusím být méně citlivá. Nemusím být odolnější. Nemusím se „spravit“. Stačí, když přestanu bojovat sama se sebou.
Protože únava z lidí není vždy znakem slabosti. Někdy je to jen signál, že vnímáte víc, než je běžné. A že váš mozek potřebuje jiný režim než svět, který je nastavený hlavně pro hlasité, rychlé a neustále dostupné.
