Článek
Když jsme se dali dohromady, připadala jsem si dospěle. Konečně jsem nešla za chemií, dramatem ani motýlky v břiše. Šla jsem za jistotou. Za klidem. Za mužem, který měl vyřešený život, stabilní práci, vlastní byt a žádné „bývalé, co by se objevovaly ve tři ráno“. Říkala jsem si, že přesně tohle je ten správný výběr. Ne vášeň, ale kompatibilita. Ne emoce, ale rozum.
On byl přesně ten typ, kterého by mi doporučila terapeutka i rodiče. Hodný, klidný, předvídatelný. Nikdy se nehádal, nikdy nezvyšoval hlas, nikdy mě nenechal tápat v nejistotě. Všechno bylo jasné, logické, bezpečné. A já si to zamilovala. Nebo jsem si aspoň myslela, že si to zamiluju.
První měsíce byly příjemné. Ne euforické, ale pohodové. Žádné výkyvy, žádná dramata, žádné noci probdělé kvůli žárlivosti nebo strachu. Všechno plynulo. Víkendy, večeře, filmy, sex, dovolené. Vztah, který vypadal dokonale na fotkách i v očích okolí. Kamarádky mi říkaly, jaké mám štěstí. A já jim to věřila.
Jenže někde hluboko ve mně se začal ozývat tichý pocit, že něco chybí. Ne konkrétní problém. Spíš prázdno. Jako kdybych byla ve vztahu, který je funkční, ale neprožívám ho. Byla jsem tam, ale ne naplno. Smála jsem se, ale necítila jsem se skutečně živá.
Nejdřív jsem to ignorovala. Přesvědčovala jsem se, že to je normální. Že žádný vztah není pořád vášnivý. Že klid je lepší než chaos. Že motýlci jsou jen hormonální iluze. A že dospělá láska je hlavně o respektu a stabilitě.
Jenže pak jsem si všimla, že se čím dál častěji těším spíš na chvíle, kdy jsem sama. Kdy nemusím nic řešit, nic vysvětlovat, nic sdílet. Že se mi nechce mluvit o budoucnosti. O dětech, bydlení, plánech. Ne proto, že bych nechtěla budoucnost. Ale proto, že jsem si ji nedokázala představit s ním.
Začala jsem se cítit, jako bych hrála roli ve vlastním životě. Správná přítelkyně ve správném vztahu. Všechno sedělo. Jen já jsem se do toho obrazu nějak nevešla. V jeho objetí jsem se necítila nešťastná. Ale ani šťastná. Spíš neutrální. A neutralita se časem změnila v tíhu.
Nejvíc mě překvapilo, že jsem se začala fyzicky dusit. Ne obrazně. Opravdu. Měla jsem pocit staženého hrudníku, těžkého dechu, únavy. Jako kdyby moje tělo dřív než hlava pochopilo, že nejsem tam, kde mám být. Že bezpečí bez citu je jen jiná forma prázdna.
Zlom přišel po roce. Seděli jsme spolu na gauči, on mi vypráněl o práci, o tom, co bychom mohli dělat o víkendu, a já ho poslouchala… a uvědomila si, že necítím vůbec nic. Ani radost, ani smutek, ani lásku. Jen únavu. Z toho, že se snažím cítit něco, co nepřichází.
V tu chvíli mi došlo, že zůstávám ve vztahu ne proto, že bych chtěla, ale proto, že je to „rozumné“. Že si vybírám jistotu místo sebe. A že platím vlastním vnitřním tichem.
Rozchod byl klidný. Bez hádek, bez křiku, bez dramat. On nechápal. Já mu neuměla vysvětlit, co přesně je špatně. Protože nic konkrétního nebylo. A přesto bylo špatně všechno.
Dnes už vím, že rozum je skvělý kompas pro život. Ale špatný pro lásku. Že vztah může být ideální na papíře, a přesto vás pomalu zabíjet zevnitř. A že se dusíme nejvíc ne v toxických vztazích, ale v těch, které jsou „v pořádku“. Protože tam nemáme důvod odejít. Kromě sebe. A to je ten nejtěžší důvod ze všech.
