Článek
Jenže je.
Protože tenhle zápas nebyl o výsledku.
Byl o tom, co se stane, když český tým poleví na pět minut.
A těch pět minut může na olympiádě rozhodnout celý turnaj.
Vedeme 2:0. Hotovo. Ne?
Začátek byl ideální. Tempo, tlak, góly.
Vypadalo to jako povinné tři body.
A pak přišlo něco, co známe až příliš dobře:
ztráta koncentrace.
Francie otočila během chvíle na 3:2. Bez hvězd NHL. Bez velkých jmen. Jen disciplinovanou hrou a využitými chybami.
Tohle není o tom, že Francie hrála zázrak.
Tohle je o tom, že my jsme přestali hrát.
Tým, který chce medaili, si tohle nemůže dovolit
Ano, ofenziva má kvalitu.
David Pastrňák dokáže rozhodnout zápas jednou akcí.
Roman Červenka přidává klid a zkušenost.
Ale olympiáda není o highlight momentech.
Je o stabilitě.
Kanada vás potrestá.
Švédsko vás potrestá.
USA vás potrestají.
Francie nás varovala.
A teď to důležité: nesesypali jsme se
To je možná největší pozitivum večera.
Nepřišla panika. Nepřišel chaos.
Přišla reakce.
Vyrovnání. Obrat. Kontrola třetí třetiny.
Tohle dřív českým týmům někdy chybělo.
Tentokrát ne.
Tak kde je pravda?
Pravda je někde mezi euforií a kritikou.
Česko má sílu dávat góly.
Ale zároveň má fáze, kdy působí zranitelně.
Otázka nezní: „Porazíme Francii?“
Otázka zní: „Dokážeme hrát 60 minut bez výpadku proti favoritovi?“
Protože na olympiádě stačí jeden špatný úsek.
A jedete domů.
