Článek
Alenu znám už roky. Bydlíme vedle sebe v menším městě, pracovala celý život jako účetní. Vždycky říkala, že má „ten svůj domek po rodičích“ a že se jí nechce pouštět do žádných rizik. Jenže letos v létě se všechno změnilo.
„Prodávat nechci,“ řekla mi u kafe, „ale nabídli mi, že to celé pronajmou firmě, co hledá ubytování pro zaměstnance. Sama tam bydlet nemusím – jen podepíšu smlouvu a peníze chodí každý měsíc.“
Zeptala jsem se, kolik to dělá.
„Tridsát osm tisíc měsíčně,“ odpověděla naprosto klidně a usrkla kávu.
Zatímco já každý měsíc počítám, jak zaplatím elektřinu, jídlo a ještě dětem posílám něco navíc, Alena si v klidu užívá života.
Koupila si nové auto, byla v Itálii, a když se jí ptám, jestli se nebojí, že jí to přestane vycházet, jen se směje:
„Já jsem se celý život bála. Až teď žiju.“
Když jsem se ten den vracela domů, přemýšlela jsem, kolik z nás sedí na majetku, který by mohl vydělávat. Jen máme strach udělat první krok.
A zatímco my váháme, někdo jiný už má zajištěnou budoucnost.
💬 Otázka pro čtenáře:
Udělali byste to taky? Pronajali byste svůj dům, byt nebo chatu, kdyby vám to měsíčně přineslo jistých 30–40 tisíc? Nebo byste se báli, že o všechno přijdete?
