Článek
Pracovala od svých 22 let jako vedoucí projektů pro větší korporaci. S trochu úsměvem mi oznámila, že jim nabízejí velmi výhodnou dohodu: odchod na vlastní žádost s výsluhou + odstupným + převodem části akcií společnosti, které jim zajistí měsíční pasivní příjem.
Za pár týdnů se s manželem nastěhovali do menšího rekreačního bydlení v přírodě, Jana začala cestovat, navštěvovat kurzy malování, manžel zase podniká s online poradnou pro manažery.
Když jsme si přišlo na kávu, byla upravená, usměvavá, Když jsem ji zeptala, jak si to mohou dovolit — tedy opustit nastřádanou pozici, mít méně jistoty — jen pokrčila rameny: „Když si dobře spočítáš, nemá cenu čekat, až tě firma vyhodí, zdraví odejde nebo se přepálíš.“
A pak prohodila: „Máme dohromady něco jako 80 000 Kč měsíčně z různých zdrojů — důchod, pronájem, dividendy.“
Sedla jsem na židli. V mých 50, s prací, která mě drží od rána do večera, která mě unavuje, jsem nikdy neměla takový komfort. A začala jsem si pokládat otázku — proč já tomu nevěnovala víc pozornosti? Proč ti druzí dělají korporátní kariéry, já to beru jako nutnost?
Viděla jsem její klid — už neřeší šéfa, termíny, ranní vstávání. A já? Stále naháněná, unavená, vlastně se těším na víkend, který uběhne rychle. Na té kávě jsem odcházela s klepající bradou a smíšeným pocitem: motivace i závisti zároveň.
A když mě manžel Jany zastavil před odchodem: „Víš, my jsme to riskli. My jsme si říkali — buď teď, nebo nikdy.“
Už dlouho jsem o tom mluvila se strachem — co když to přijde. Ona to bere s úsměvem.
