Článek
Šikana v práci nevznikne ze dne na den. Je to tiché zlo, které se nenápadně plíží mezi směnami, běžnými úkoly a kolegy, kteří by měli stát při sobě.
Tak začal i příběh Věry – ženy, která do své nové práce nastupovala s nadšením, ale odcházela se strachem v očích a s pocitem, že selhala.
Jenže neselhala ona.
První dny – všechno vypadá normálně
Věra nastoupila do kuchyně v sociálních službách. Milovala práci s lidmi, uměla se otáčet a vaření měla v malíku.
„Neboj, tady si zvykneš. Tady jsme taková rodina,“ slyšela první den.
Kéž by to byla pravda.
Zpočátku si ničeho zvláštního nevšimla. Kolektiv působil semknutě, možná až příliš. Nováček mezi nimi nebyl vítaný. Jenže Věra byla zvyklá pracovat s lidmi, tak se snažila zapadnout.
Ale stačilo málo, aby si někdo vybral terč.
Malé narážky – první varovné signály
Nejdřív to byly drobnosti.
„Tohle u nás neděláme takhle.“
„To myslíš vážně? Ty to neumíš?“
„V kuchyni ti uteče všechno…“
Slova jako špendlíky. Bolí jen trochu, ale když se bodají každý den, zanechají rány.
Věra si říkala, že je nová a časem se vše usadí. Jenže situace se nelepšila.
Dvojí pravidla – když spravedlnost přestává existovat
Pro ostatní platila jedna pravidla, pro Věru jiná.
Kolegové chodili pozdě – nikdo nic.
Věra přišla jednou o dvě minuty později – okamžitá poznámka před celým kolektivem.
Kolegové si mohli dát pauzu, kdy chtěli.
Věře se hlídaly minuty.
Každý její krok byl pod drobnohledem. Každá chyba byla nafouknuta. Každý úspěch znehodnocen.
Pomluvy – tichá zbraň, která dusí
Začaly se šířit lži.
„Ona si myslí, že tu bude šéfovat.“
„Je moc pomalá.“
„Nedá se na ni spolehnout.“
Věty, které nikdo Věře neřekl do očí.
Za to se šuškaly v šatně, na chodbě, u výdeje. Toxická atmosféra, která dusila víc než horko z konvektomatu.
Lidé, kteří se dřív smáli, ji najednou míjeli bez pozdravu.
Moment, kdy to zlomilo její duši
Jednoho dne si ji vedoucí zavolala do kanceláře.
Studený tón, zavřené dveře, žádné vysvětlení.
„Mám tu stížnosti. Kolektiv si na vás stěžuje. Prý se s vámi nedá pracovat.“
Věra se nadechla. Chtěla vysvětlit, že se snaží, že pracuje víc než mnozí jiní. Ale nedostala šanci.
Rozsudek padl dřív, než mohla mluvit.
Odejít někdy neznamená prohru, ale záchranu
Ještě ten den podala výpověď.
Ne proto, že by práci nezvládala – ale proto, že nezvládala každodenní psychický tlak.
Domů šla s pocitem selhání. Ale časem pochopila, že selhal někdo jiný:
kolektiv, který místo podpory volil posměch
vedoucí, která věřila většině místo pravdě
systém, který chrání agresory a trestá ty, kdo se jen snaží pracovat
Věra si našla jinou práci. A tam poznala, že existují i kolektivy, kde si lidé pomáhají. Kde si váží práce druhých. Kde úsměv není slabost.
Šikana v práci je skutečná. A může potkat kohokoliv
Možná máte v práci Věru.
Možná jste to vy.
A možná jste byli ti, kdo mlčeli.
Šikana na pracovišti není o jedné zlé osobě.
Je o mlčící většině, která dovolí, aby se to dělo.
A změnit to může jediné – přestat předstírat, že nevidíme.
Pokud zažíváte něco podobného, nejste v tom sami
Existují cesty, jak se bránit:
zapisovat si všechny situace
vyhledat nadřízeného nebo odbory
obrátit se na inspekci práce
nebát se odejít – duševní zdraví má větší cenu
Někdy je jediným řešením zachránit sebe.
A přesně to Věra udělala.
