Článek
Připadaly jí přeplněné, hlučné a trochu kýčovité. Ale tentokrát ji tam vytáhla kamarádka. „Aspoň se projdeš mezi lidmi,“ řekla, „a nebudeš pořád doma myslet na to, co se stalo.“
💌a na jarmarky. Připadaly jí přeplněné, hlučné a trochu kýčovité. Ale tentokrát ji tam vytáhla kamarádka. „Aspoň se projdeš mezi lidmi,“ řekla, „a nebudeš pořád doma myslet na to, co se stalo.“
Bylo to pravda. Rozchod s dlouholetým přítelem bolel. A mezi davy lidí se Lucie alespoň na chvíli necítila tak sama.
Procházela kolem stánků, kde lidé prodávali keramiku, perníčky, šperky… ale její kroky se zastavily u toho nejmenšího, skoro schovaného. Byl jiný. Dřevěná cedule, na ní napsané slovo „Výrobky s duší“, a zpod plachty se linula jemná vůně levandule.
Za pultem stál muž. Vysoký, trochu neupravený, s rukama od vosku a bylinek. Jeho úsměv byl nejistý, ale upřímný. „Můžete si přivonět, jestli chcete,“ řekl a podal jí malou lahvičku.
Lucie ji otevřela – a svět se na chvíli zastavil. Vůně byla uklidňující, něžná, jako objetí, které dlouho postrádala. Zavřela oči a usmála se.
„Voní… jako domov,“ vydechla.
Muž se na ni podíval překvapeně. „To říkala i moje babička,“ pronesl tiše. „Říkala, že když člověk cítí levanduli, uvědomí si, kde mu je nejlépe. A s kým.“
Lucie se pousmála, ale rychle lahvičku zavřela a položila zpět. „Jen se dívám,“ omluvně pokrčila rameny.
„Nemusíte kupovat,“ odpověděl klidně. „Někdy stačí jen zastavit se, nadechnout a odnést si vzpomínku.“
Byla to zvláštní chvíle. Mezi nimi, mezi davy lidí a hlukem jarmarku, jako by se vytvořil tichý prostor. Oči se jim setkaly a v obou se odrážela stejná nejistota… a stejná naděje.
Lucie nakonec odešla – se svazkem levandule, který jí podal „jen tak, pro radost“. Ale ten večer doma přemýšlela, jestli by se neměla vrátit. Ne kvůli levanduli. Ale kvůli němu.
A příští víkend, když byl jarmark znovu, šla tam sama. Tentokrát už ne kvůli kamarádce. Ale kvůli vůni, která jí připomněla, že i po koncích mohou přijít začátky.
