Článek
První zvláštní situace přišla jednoho deštivého večera. V domě se spustil požární alarm. Všichni jsme vybíhali ven v pyžamech a bundách. Všichni… kromě něj.
Objevil se, až když už hasiči odcházeli. Mokré vlasy, jakoby zrovna doběhnul.
„Zmeškal jsem to?“ zeptal se skoro zklamaně.
Podruhé to bylo, když zmizel sousedčin pes. Celý dům ho hledal. Ale on vylezl až ve chvíli, kdy už pejsek štěkal na balkoně a sousedka ho hladila.
„Aha… už jste to našli,“ povzdechl.
Začalo mě to zajímat. Jsem člověk, který má rád hádanky, a tenhle muž byl doslova chodící záhadou.
Jednou v noci jsem slyšela v domě ránu. Třísknutí dveří, zvuk pádu, něčí tlumený výkřik.
Vyšla jsem z bytu s mobilem v ruce — a znovu on.
Stál na schodech o patro níž.
Kolem byla tma. Klid. Žádné známky hlasitého zvuku.
„Zase o pět minut později,“ zamumlal.
Tehdy jsem ho zastavila.
„Kdo vlastně jste?“
Podíval se na mě s výrazem člověka, který už dlouho nemluvil s nikým upřímně.
„Já… jsem pozorovatel,“ řekl tiše.
Vysvětloval zvláštně, ale s takovou vážností, že mi přejel mráz po zádech.
Podle jeho slov:
necestuje časem,
ale jeho život plyne se zpožděním.
O přesně pět minut.
Všechno, co se stane, se k němu „dostane“ později než k nám. Nevidí výbuch, vidí kouř po pěti minutách. Neslyší hádku, jen dozvuky. Vždy přijde na místo až poté, co se to stalo.
„Jak to vůbec funguje?“ ptala jsem se.
„Nevím,“ odpověděl. „Ale celý život mám pocit, že kdybych jednou přišel včas, něco se změní. Někdo se změní. Já se změním.“
A pak — jako by to osud slyšel — se to stalo.
O několik dní později jsem šla domů pozdě v noci. V chodbě byla tma, jen slabé světlo z lampy venku. Když jsem šla kolem dveří sklepa, uslyšela jsem zvuk. Reálný. Právě teď se dějící.
Kroky. Těžké dýchání. A něčí prosebný hlas:
„Prosím… pomožte…“
Byl to soused, starý pan Langer. Upadl ve sklepě, nemohl se zvednout, krvácení na hlavě. Volala jsem sanitku a přidržela mu hlavu. Třásla jsem se.
A pak v chodbě zaslechla dobře známé kroky.
„Zase pozdě,“ vydechl muž, který vždy chodil o pět minut později.
Ale tentokrát… to nebyla pravda.
Když jsem zkontrolovala čas, překvapeně jsem zvedla oči.
Byl tu po dvou minutách.
Potom po jedné.
A nakonec — když jsem panu Langerovi podávala vodu — stál vedle mě dřív, než jsem ho vůbec slyšela přicházet.
„Jak…?“
Jen pokrčil rameny.
„Možná proto, že tentokrát jste mě zavolala vy. Možná proto, že osud není pevný. Anebo… možná už nechci chodit pozdě.“
A pak se poprvé usmál.
Od té noci se jeho život začal měnit. Začal stíhat věci včas. Objevoval se tam, kde měl být. Mluvil víc. Žil víc.
A mně došlo, že někdy stačí, aby se někdo poprvé cítil potřebný —
— a svět pro něj přestane chodit o pět minut později
